Nechejme básníkům metafory a novinářům ustálené fráze. Ty první vyjadřují krásně a ti druzí pohodlně to, co je často velmi těžké říci přesně.

To rčení o "věčné tmě" snad také kdysi bylo básnickou metaforou, než se stalo otřelou frází, která způsobem vzbuzujícím soucit označuje život bez zrakových vjemů. Hrůzu věčné tmy však prožívají horníci zasypaní v šachtách i nemocní ležící v temném pokoji. Ti snad znají hrůzu tmy, trýzeň očí, jejichž zřítelnice se marně rozšiřují, aby zachytily obraz nejbližšího okolí.

Tma je právě tak zrakovým vjemem jako světlo. Kdo přestane vnímat světlo, přestane vnímat i tmu. Zmizí rub i líc světla, ale svět se proto nezřítí do bezedné propasti tmy. Svět je dále kolem tebe, zvučí, zpívá i skřípe, voní i páchne, hladí i drásá. Lidé pro tebe ztratili pohledy, výraz tváře i gesta, ale jejich hovor i mlčení tě dále nechávají vnikat do jejich nitra. Ztratil jsi zrak, ale stojíš dál uprostřed života plného a plodného, dovedeš-li se do něho zapojit tvořivou prací, neboť ona jediná udržuje v jeho věčně omlazujícím proudu i ty, kteří zrak mají.

Ty nemáš zrak. Jedna cesta k lidem a věcem je ti uzavřena, a to ta cesta nejkratší. Někdo drahý stojí před tebou a ty mu chceš podat ruku, ale mezi ním a tebou je hustá mříž. Musíš tu mříž obejít. Snad ten někdo drahý nebude mít dost trpělivosti na tebe čekat. Ano, každý s tebou musí mít trochu trpělivosti, protože jsi ztratil tu nejkratší cestu. Ztratil jsi víc než pohled pomněnkových dívčích očí, víc než východ slunce v letním jitru.

Ale i těmi delšími cestami dojdeš k cíli a snad dohoníš i ty, kteří šli tou cestou nejkratší. Musíš však jít dvojnásob rychle. Snad dohoníš i toho drahého, který neměl dost trpělivosti čekat, až obejdeš mříž, která vás od sebe dělila. Nehněvej se proto na něho, jemu nebylo trpělivosti třeba, on měl to štěstí nejkratší cesty - cesty pohledu.