Černoši v Evropě a lidé s tělesnou vadou se snad na celém světě musí smířit s tím, že budí pozornost. Tuto pozornost může sice budit i každý jiný, dá-li si třeba čepici štítkem dozadu nebo si oholí hlavu. Stačí však jen si nasadit čepici štítkem dopředu a je po pozornosti. Ty však, černý Johny, se nemůžeš zbavit černé barvy pleti, vám, drobná slečno Jano, již nenarovná žádný ortopéd vaši zkřivenou páteř a tobě, příteli Jindro, nikdo nedá chybějící ruce. Já si mohu slepé oči přikrýt černými brýlemi, ale má chůze a mé pohyby mě stejně prozradí.

Ty, Johny, Jindro i vy, slečno, mohli byste vyprávět o zvědavých pohledech lidí. Já ty pohledy nevidím, mohu jen povídat o lidech, kteří reagují na moji slepotu zvukovým projevem. Kdybych byl psychologem nebo jiným mužem vědy, mohl bych tyto lidi rozdělit do několika skupin. Pominu lidi nestatečné, kteří posílají v tramvaji jeden druhého, aby řekl "tomu slepému", že je tam volné místo k sezení, nebo kteří volají na ulici na mimojdoucí: "Zeptejte se někdo toho slepého, co hledá!" Budu tu hovořit o těch statečných, kteří zapředou kurážně se slepcem hovor.

Do první skupiny bych zařadil lidi zvídavé. Ti jsou totiž přímo nabiti otázkami. Snad se minuli povoláním. Možná, že měli být vyšetřujícími soudci nebo detektivy. Hovor s nimi je skutečným výslechem. Dohoní vás muž středních let a začne klást otázky: Kam jdete? Odkud jdete? A proč tam jdete? Proč vůbec chodíte? Víte, kterou ulicí jdete? Jak to můžete vědět, když nevidíte? Vidíte vlastně, nebo nevidíte? Víte, že je dnes venku pěkně? A jak to víte, když nevidíte?

Do druhé skupiny bych zařadil lidi ochotné. Ti mnoho nemluví a hlavně se nevyptávají, ale hned jednají. Chcete přejít přes ulici. Přiblížíte se k okraji chodníku a tu vás silné ruce popadnou a přitáhnou zpět k domovní zdi. Domníváte se, že je snad na silnici nějaká překážka, a proto jdete dál a chcete přejít o sto kroků později. Zase vás však silné ruce popadnou a vlečou zpět. Zeptáte se, proč vlastně nemůžete přejít na druhou stranu, a dovíte se, že přejít můžete, ale muž se silnýma rukama se domníval, že jste ztratil směr a nevědomky sešel z chodníku.

Vcházíte do domu a nějaká paní běží za vámi a zoufale volá: "Tam ne, musíte stále rovně!" a už je u vás a odvádí vás od domovních vrat s vysvětlením, že to není chodník, že je to průjezd, kterým byste vešel do domu. Je jí to divné, když jí řeknete, že v tom domě bydlíte.

Dohoní vás známý a ptá se, kam jdete. Má radost, že máte společnou cestu. "Ve dvou se nám to půjde líp!" A jde se. Pojednou poznáte, že odbočuje jiným směrem. Váš známý vám vysvětluje, že to nic, že on si tu jen něco zařídí. Po chvíli vám však řekne: "Viď, že můžeš jít dál sám? Já si tady odskočím k zubaři a to bude možná dlouho trvat." Ujistíte ho, že ano, a svízelně hledáte cestu, protože v této části města se moc nevyznáte. Stojí vás to rozbité brýle a bouli na čele. Musíte se však jenom usmát, že to nic. Vždyť jeho vůle byla dobrá.

;Do další skupiny bych zařadil lidi, kteří vás "znají". Seznámili se kdysi s nějakým slepcem a poznávají ho v každém dalším, kterého potkají. Nastupujete do vlaku a kdosi přiskočí a táhne vás pryč. "Tam ne, to byste jel k Přerovu!" Říkám, že to vím a že tím směrem právě jedu. Mému zachránci je to divné, vždyť on si vždycky myslel, že ten slepý bydlí v Nedvědici.

Jdu po ulici a najednou slyším za sebou volání: "Zastavte toho slepého!" Vychází to odkudsi zdola, protože ulice prudce stoupá a lidé si to volání podávají jako štafetu. "Zastavte toho slepého!" Stojím a ptám se, je-li tam snad rozkopaný chodník. Lidé říkají, že ne, ale že nějaký pán volá. Čekám a lidé se zastavují. Děti nechávají hry a sbíhají se. Dostávám tak trochu trému. Konečně se přiblíží těžce oddychující muž, vonící slivovicí. Chvíli stojí a pak říká: "S jedním takovým, co oslepl, jsem sloužil na vojně, ale to nejste vy, tak sbohem!" Podává mi ruku a odchází. Kolem stojící lidé odcházejí také.

Rád vždy odpovídám na všechny otázky, vlídně zacházím s lidmi ochotnými, ale jednu slabou stránku přece jen mám. Zásadně neodpovídám lidem, kteří na mne volají jmény, která mi nepatří. Jednou mne však tato zásada přivedla do dost nepříjemné situace. Vstoupil jsem do tramvaje. Po chvíli nějaká žena prohodila: "Tak co, Edo, kam jedete?" Jméno Eduard je sice pěkné, ale mým jménem není, a tak jsem neříkal nic, ačkoliv se mi zdálo, že v mém okolí nesedí nikdo, na koho by se toto oslovení mohlo vztahovat, a že tudíž asi platí mně. Mlčel jsem, i když hovorná žena svou otázku zopakovala německy. Sousedka ji upozorňuje, že ten pán je asi hluchý. Mám trapný pocit, že tím hluchým pánem jsem právě já, ale mlčím vytrvale dál. Cítím, jak lidé kolem mne živě gestikulují. Konečně kdosi řekl nahlas: "Je hluchý a ještě k tomu slepý." Celou tramvaj jímá hrůza a mne rovněž. Lidé se dohadují, jak jen ten hluchoslepý pozná, kdy má vystoupit. Slibuji si v duchu, že se příště ozvu na každé jméno, jaké kdo v mé blízkosti zavolá, ať se třeba ukáže, že volal na psa nebo na papouška. Celá tramvaj je vzrušena, jen dva milenci vedle mne si přestali šeptat a povídají si polohlasně. Vždyť vedle nich sedí hluchý a slepý a ti ostatní se zajímají jen o něho. Naštěstí jedu daleko a lidé během cesty vystupují a přistupují zase jiní. Konečně vystupuji i já, ale to už si mne nikdo nevšímá.

Mohl bych ještě vyprávět o různých jiných lidech, vím však, že by bylo lépe, kdybych byl o tom všem pomlčel a povídal jen o lidech dobrých, kteří vidí v tobě, černý Johny, ve vás, slečno s křivou páteří, v tobě, bezruký Jindro, i ve mně, slepci, svého bližního, bratra a sestru v bolestech i v radostech. Vím, že o tom všem, co jsem vám povídal, by bylo lépe mlčet a hovořit jen k chvále dobrého slova a k slávě dobrého skutku, kterých se mně i těm ostatním dostalo a stále dostává na cestách života vrchovatou mírou.