Jako malý chlapec jsem se bál lidí opírajících se o hůl. Rozlišoval jsem spolehlivě švihácký klapot vycházkové hole a těžký klapot hole, která nesloužila ke zvýšení elegance. Lidé opírající se o hůl byli buď žebráci, páchnoucí špínou a alkoholem, nebo lidé staří, chromí a nemocní. Jejich pach mi připomínal nemocnici a mráz mi běhal po zádech.

Já jsem tehdy hůl nepotřeboval. Hlasy kamarádů, pružnost dětského těla, které se dovedlo zastavit i zcela těsně před překážkou, a v létě bosé nohy mi umožňovaly bezpečnou orientaci v blízkém okolí. Mohl jsem si nejen hrát v parku na detektivy a na zloděje, ale také se zúčastňovat riskantních uličnictví, jako bylo zvonění na domovní zvonky. Před trestem nás mohla spolehlivě ochránit jen hbitost našich nohou.

Když jsem přestal chodit bos a přestal zvonit na domovní zvonky, stal jsem se chovancem ústavu pro slepé. Byl ze mne slušný a dobře vychovaný hoch. Čím však bylo uhlazenější moje chování, tím více jsem ztrácel kontakt s věcmi na ulici a má chůze byla stále méně jistá.

Až jsem ústav opustil, vybojoval jsem si doma vycházky po nejbližším okolí bez doprovodu. Průvodce jsem se však zbavil jen pod podmínkou, že budu nosit hůl. Nerad jsem ji s sebou bral asi tak, jak neradi berou bratři na své klukovské toulky mladší sestry, které na ně doma rády žalují. Tato moje mladší sestra na mne nežalovala. Nežalovala, ani když jsem neohrabaně rozmetal stánek pouličního prodavače vánočních stromků. A nebyla to ona, ale moje kalhoty, které žalovaly, když jsem skočil do hluboké jámy v chodníku.

Tyto příhody přestaly, až jsem přestal hůl pouze nosit, ale počal se s ní i radit. Tak jsme se spolu pomalu spřátelili. Zpočátku jsem se za ni hodně styděl, ale chodilo se mi s ní lépe než bez ní. Když jsem se za ni stydět přestal, dolehlo na naše přátelství nové nebezpečí. Z Anglie a Francie k nám přišla bílá hůl, jako slepecký ochranný znak. I ta moje dostala nový nátěr. Bylo mi všelijak, když jsem s ní takto vyšel prvně na ulici. Ale nic se nestalo. Ani kluci po mně nepokřikovali. Jen dvě děvčata usoudila, že jsem asi anglický slepec. Dokonce se stalo, že do mne vrazil spěchající muž a rozhněvaně vykřikl: "Copak jste slepý?" Ale vzápětí se omluvil a to byl přece jen úspěch. A tak jsem se i s tou bílou holí spřátelil a odvažoval se s ní přecházet i hodně rušné ulice. Vždyť ta bílá hůl říká řidičům aut: "Pozor, hoši, mějte na nás trošku ohled!" A oni ji poslouchají.

Sestra hůl. - Mlčenlivá, pokorná, ze všech nejskromnější, věrnější než pes. Kolik cenných zpráv mi podává o překážkách na cestě, o kterých by mě bez ní informoval teprve rozbitý nos, podvrtnutá noha nebo roztrhané kalhoty.