To nejsou úhledné řádky krásného rukopisu ani stránky kvalitně vytištěného textu knihy. Jsou to jen bezbarvé hrbolky na tuhém papíře. 63 kombinací vytvořených vynecháním jednotlivých bodů ze svislého šestibodového obdélníku. Nelze vnímat celé řádky najednou očima, musíš hmatat každou slabiku prsty, které jsou často ztvrdlé prací.

A přece je to ten největší dar, jaký slepci v devatenáctém století dostali. Knihy tímto písmem psané jsou velké, těžké a drahé. Takovou knihu si nelze vzít do kapsy. Také není dobře možné mít svou vlastní knihovnu, nejsme-li zrovna majiteli menšího zámečku, abychom jí mohli vyhradit několik komnat. Vždyť například Hugovi "Bídníci" mají třicet svazků velkého formátu asi 8 cm tlustých.

Je krásné naslouchat melodickému dívčímu hlasu předčítajícímu verše. Krásnější je však hmatat slova básníkova vlastními prsty, myšlenku či hudební motiv si zapsat sám. Sám si napsat dopis příteli nebo svému děvčeti. To všechno jsi věděl, ty skromný francouzský hudebníku a učiteli Louisi Braille! Sedlářským šídlem sis v otcově dílně uhasil zrak. V pařížském ústavě slepců procházely tvýma rukama rybářské sítě, ale i klávesy klavíru a varhan. Byl jsi lačný po studiu, ale školní vyučování, to byla jen slova. Krásná, ale prázdná a prchající. Nebylo je možné uchopit prsty. Učitelé moudří a obětaví vám sice vymysleli písmo, tvary byly vypouklé a dokonalé, ale vaše ruce jen marně bloudily po papíře.

Až ty, tichý a zamlklý Louisi, jsi dal promluvit šesti bodům řečí, jíž prsty rozumějí. A tak jsi vytvořil skutečné slepecké písmo. Tvoji moudří učitelé vrtěli hlavou a skrývali posměšek. Ale přece jsi ty, slepý Braille, zvítězil!

Statisíce rukou, jež se staly i očima, čtou po celém světě časopisy a knihy tištěné bodovým písmem. Třiašedesáti kombinacemi vytvořenými ze svislého obdélníku šesti bodů hovoří Hugo jako Goethe, Shakespeare jako Puškin. Píše jimi hoch děvčeti sladká slova lásky v Jokohamě jako v Paříži nebo v Bagdádu. Lze jimi zachytit Bachův "Temperový klavír" i Debussyho "Preludes".