Mé řemeslo není krásné. Zpracovávám koňskou žíni. Je to špinavá a páchnoucí práce, než si žíni připravím, abych z ní mohl zhotovit kartáč. Mám ztvrdlé ruce, kterými těžko čtu slepecké písmo. Mé řemeslo není krásné a ještě mi je berou stroje, které vyrábějí kartáče rychleji a levně.

Mé řemeslo není krásné, ale já ho mám rád. Zradil jsem ho, a přece jsem se k němu zase znovu vrátil.

Vyučil jsem se kartáčníkem ve slepeckém ústavě. Učil jsem se i hrát na housle a na trubku, ale nejvíc se mi líbila práce rukama. Moji kamarádi, ti snili o umělecké dráze a já o své vlastní malé dílně. Po návratu do rodné obce jsem si dílnu otevřel. Všechno bylo takové, jak jsem si to představoval, jen zákazníci nebyli. Lidé mi nevěřili. "Jaká to může být práce od slepého," říkali a nekupovali ode mne. Byly to zlé časy.

Napsal mi tehdy kamarád z města, že prodává po ulicích noviny a že si vydělá peněz víc než dost. Peníze! Já jsem jich měl vždycky málo. Neodolal jsem a šel jsem do města prodávat noviny. Všechno bylo tak, jak kamarád psal.

Ulice, to není úzká dílna, v níž sedíš sám jako vězeň. Ulice, to je kus širého světa. Dýcháš čerstvý vzduch a posloucháš věžní hodiny, zvonky tramvají a hovor chodců. Postojíš u voňavkářství, u květináře, u uzenáře - pane, to je vůní! V ruce nosíš noviny, které voní tiskařskou černí, a peníze, peníze máš. Sem tam ti někdo vtiskne do ruky peníz a ani noviny si nevezme. Den za dnem utíkají a najednou je ti smutno po práci. Večer přijdeš a není tu hromada kartáčů, které tvé ruce vyrobily. Nemůžeš si je zálibně ohmatat a potěšit se jejich kvalitou.

A jedna myšlenka se mi každý večer vrací: Čím to je, že mi zde lidé dávají peníze a nic za ně nechtějí? Doma to bylo často obráceně, kartáč si vzali a zaplatit zapomněli. Konečně jsem si musel přiznat odpověď. Doma jsem byl pro všechny živnostník, ale tady mě pokládají za žebráka. Styděl jsem se sám před sebou. Jistě, noviny musí někdo po ulicích prodávat, ale ať to dělá ten, kdo nic jiného neumí. Já přece umím pracovat, moje ruce musí dělat pro druhé víc než jenom nosit noviny.

A tak jsem se vrátil domů do své opuštěné dílny. Znovu jsem se pustil do práce s pevným rozhodnutím vytrvat a nepovolit. Byla to práce tvrdá, ale uživila mne.

Kartáč - taková všední věc k odstraňování bláta, prachu a špíny. Mne to ale nemrzí. Představuji si, jak bude vesnický hoch česat koně a mladá hospodyně vydrhne podlahu. Budou si při tom možná i zpívat. Pekař bude omývat teplý, vonící chléb, obuvník vyleští nové boty a zedník štětkou vylíčí nový dům. Vydrhnutá podlaha, nové lesknoucí se boty, bujný kůň, vymetený sporák, nový dům. Na tom všem je kus mé práce. Užitečným a krásným není jen vyrobit automobil a rozhlasový přijímač, ale i tak všední a obyčejná věc, jako je kartáč. A proto mám své řemeslo rád, i když není krásné. Řemesla a zaměstnání mohou být krásná i méně krásná. Práce, ta je však krásná vždycky.