Čas se naplnil. Obilí bylo svezeno z polí. Jablka a švestky zrály na stromech a brambory se ukrývaly pod schnoucí natí. Nastala doba vhodná pro výlety do města či na návštěvu poutních míst. A na všech těch místech, kam putuje hodně lidí, tam je dobré místo i pro žebráky. Stojí tam i sedí a drmolivě odříkávají své prosby o almužnu. Stál mezi nimi často i mladý slepý žebrák a hlasitě na kolemjdoucí vykřikoval a upozorňoval je na svoji ubohost.

A čím víc křičel, tím víc mu do klobouku přibývalo peněz. Tak to bylo v pořádku. Ti lakomci, kteří druhé šidili po troškách, i ti, co podváděli ve velkém, mohli tak očistit své svědomí almužnou, darovanou ubohému slepci. Ale i ti, které velké viny netížily, mohli slepci hodit peníz a oddychnout si při tom: Jak je to dobře, že já nejsem takový chudák! A cítili se pak jaksi šťastnější a veselejší. A ti chudí čistého srdce netušili, že obdarovávají člověka, který je zámožnější než oni sami, člověka, jehož příjem je větší než plat jejich faráře a učitele dohromady. Ti všichni, kteří si nechtěli koupit kartáč nebo koš od slepého, obdarovávali štědře žebráka, vyjícího pronikavým hlasem: "Smilujte se nad ubohým slepcem!"

Vzpomněl jsem si na svého prvního zákazníka, který ke mně přišel, když jsem si vyvěsil tabulku, že učím hře na klavír. Byla to dáma s plačtivým hlasem. Řekla mé matce, že by byla ráda, kdybych naučil její dospělou dceru zahrát několik skladeb. Když mě ale uviděla, řekla mi: "Chudáčku ubohý, moc vás lituji, ale své dítě vám přece nemohu svěřit." Možná by se zachovala jinak, kdybych stál u kostela špinavý a podnapilý. Vzpomněl jsem si na vás, moji slepí kamarádi, kteří marně sháníte práci a jste z toho smutní a zahanbení. Jak by se asi všechno změnilo, kdybyste si oblékli žebrácké cáry a ukňouraně ukazovali své vyhaslé oči a natahovali ruku pro almužnu. Ano, tak, prosící a žebrající vidí rádi slepce dobří a počestní lidé. Po staletí tak stávali a úpěnlivě volali o pomoc a nyní chtějí mezi ně v dílnách, v továrnách, ba i v kancelářích a ve školách, jako by neměli to Kainovo znamení vypálené ve tváři. Ten podnapilý tam u kostela přišel na tuto moudrost: Zde stojím slepý, ponížený, špinavý a v cárech stranou vaší vznešené společnosti, ale plaťte za to, holoubkové, mou kořalku a moje děvky. Všechno si mohu dovolit, jsem přece slepý, stojím mimo vaši společnost, ale také mimo vaši morálku a mimo váš soud. Ať sem přijde třeba i policajt. Jsem zvědav, bude-li mít odvahu zakázat mi tu žebrotu. Mohu snad dělat něco jiného? Že jsou pro slepce ústavy? A kdo mi tam dá kořalku? Aha, mlčíte!

To všechno víme i my ostatní. Dlouhá staletí slepci žebrali, ale dlouhá staletí se také udržovalo otroctví v různých formách. Dlouhá staletí zbytečně umíraly tisíce lidí na nakažlivé nemoci. My jsme se naučili pracovat i bez očí a také víme, že je práce nejen naším štěstím, ale i naší povinností. Jsme slepí a ještě k tomu musíme jít proti proudu. Proti proudu předsudků a lhostejnosti. Musíme jít proti proudu a všichni ještě nejsme na ten boj s proudem řádně vyzbrojeni. Cesta po proudu by byla lehčí, ale vedla by nazpět na ulici a ke kostelním dveřím.

Vy všichni, kdo nás chápete, pomozte nám najít lidskou důstojnost. Pomozte najít lidskou důstojnost všem postiženým lidem tím, že nám pomůžete najít kus práce přiměřené našim možnostem. A ten, kdo se poctivé práci vyhýbá, ať je zdravý, slepý či jinak postižený a pracovat může, tak ať za to není společností ještě zahrnován penězi!

Vím, že jsou moje slova tvrdá, jsou však záležitosti, v nichž musíme říci jasně: ano, či ne. Pro krásu a čistotu života, pro jeho mravnost a spravedlnost já říkám své - ne.