Zima, to je despota. Uvězní ti ruce do rukavic a rukama v rukavicích nemůžeš navázat přátelství ani s věcmi, ani s lidmi, protože se jimi neprohmatáš k jejich podstatě. Proto nemám rukavice rád. Je ovšem také možné rukavice nenosit - ale zkřehlým prstům věci ani podané ruce vůbec nic neříkají.

Zima, ta je důkladná. Léto hází své květinové koberce kolem cest spíš pro oči než pro nohy. Zima však vystele svým sněžným kobercem všude stejně. Asfalt silnice stejně jako záhon, na kterém odkvetly poslední astry. Jde se ti měkce, ale cesta k tvým nohám nehovoří, nevede tě. Tvůj osud je jí lhostejný a nechá tě klidně zabloudit na známém místě. Cesta spí zimním spánkem, stejně jako louka, jako strom i netopýr. Sníh pohlcuje zvuk tvých kroků. Kdyby se tu a tam nějaká klouzačka nepokusila uličnicky ti podrazit nohy, měl bys pocit, že ses stal lhostejným snad všemu.

Zima je i básníkem. Její lyra má ale jen jednu strunu a na ni hraje píseň utkanou z tisíců odstínů běli. Hraje ji za doprovodu severáku, za jásotu lyžařů i za smutného pípání mrznoucích ptáčků. Je ale určena víc očím než jiným smyslům.

Mezi slepým člověkem a zimou bude vždy ležet nepoznaná krása mrazových květů na oknech a hra jisker na sluncem ozářeném sněhu. Ale i pro něho hodně zbývá. Tiché pohlazení sněhových vloček, vůně mrazivého slunného dne i ticho mrazivé noci. I vesele zvonivá píseň tajícího sněhu v okapových rourách a ve stružkách podél cest! To však již není melodie zimy, ale jásavá předtucha jara, které se již kdesi v jižních krajích vydalo na vítězný pochod.