Při našem prvním setkání jsem se dozvěděla, že Marta nevidí. Posteskla si, jak často postrádá člověka ochotného někam ji doprovodit. Žoviálně jsem se nabídla, že ji ráda kamkoliv dovedu, jen ať mi zavolá. Ona mě vzala vážně a za dva dny mi zavolala.

Seděli jsme tehdy s mužem a se synem v obývacím pokoji, když zazvonil telefon. Marta se mě zeptala, zda bych ji nedoprovodila v sobotu do Prahy na setkání nevidomých. To jsem nečekala, jen jsem zakoktala: "V sobotu a do Prahy?" Za mnou se ozvalo: "Mami, neblázni, ztratíš se v Praze za prvním rohem!" Slyšela jsem i manželovu připomínku, že jsem ještě v Praze sama nikdy nebyla. V krku jsem měla knedlík, protože jsem věděla, že mají pravdu. Ale moje ženská hrdost se vzepřela. Sebevědomě jsem odpověděla: "Jistě, ráda vás doprovodím."

A v sobotu ráno ve čtyři hodiny mě zamlklý manžel vezl na autobusové nádraží. Ve skrytu duše jsem doufala, že tam Marta nebude a já se vrátím s nepošramocenou ctí do své teplé postele. Ale ona si to cupitala rovnou k autobusu do Prahy. Bylo vidět, že má upřímnou radost, když jsem ji pozdravila. Asi tomu mému slibu moc nevěřila. A vyjely jsme.

První zastávku jsem zvládla. Lítala jsem sice kolem nevidomé jako čamrda. Nevěděla jsem, jak jí pomoci do dveří toalety a jak to tam chudák všechno sama zvládne. Ale v ní bylo něco vyrovnaného a mile pokojného. Všechny moje přepjaté snahy o pomoc přijímala a nedala najevo, jak jsou pro ni legrační. Cestou jsme si začaly povídat. Dozvěděla jsem se, že od svých pěti let nevidí a s nevidomým manželem vychovali pět dětí. Všechno to říkala s takovou samozřejmostí, že jsem si netroufala projevit nahlas svůj údiv. Když jsme se blížili k Praze, počal hovor váznout. To se mě začínala zmocňovat panika, jak to v té Praze všechno zvládnu. Vždyť ani nevím, jak se dostaneme do metra. Uklidňovala mě, že mi cestu ukáže. To mě dost ohromilo. Neuměla jsem si představit, jak mi může nevidomá něco ukázat. Ale v tu chvíli to byla jediná naděje na pomoc.

Vystoupily jsme a Marta začala navigovat. „Půjdeme kousek rovně a potom doprava a tam by měla být díra do metra.“ A ta díra tam opravdu byla. V metru mě vedla obdobně. Za chvíli jsme stály u kolejiště a mým úkolem bylo jen dirigovat nastoupení. Problém s vystoupením mi vyřešil hlasatel. Tak jsme se dostaly na konečnou, kde nás dav vyvedl ven. Dozvěděla jsem se, že dál jedeme tramvají. Našla jsem zastávku a podle její navigace jsem vybrala tu správnou tramvaj. Moje navigátorka klidně usedla a já jsem začala řešit problém, jak poznám, kdy máme vystoupit. Řekla, že vystoupíme, když tramvaj prudce zatočí doprava. Skutečně zatočila, vystoupily jsme a byly u cíle naší cesty. Nevidomí se sjížděli ze všech koutů republiky. Moje nitro se dmulo pýchou. Hosana, svůj první úkol průvodce jsem zvládla! Jsem stejně dobrá jako ti druzí! To jsem ještě netušila, jaké překvapení mi přinese cesta zpět.

Zasedání skončilo v jednu hodinu. Uklidňovalo mě, že autobus nám odjíždí až ve čtyři, a tak máme dost času na zpáteční pouť Prahou. Marta, která již měla plnou důvěru k mému vedení, projevila přání navštívit přítelkyni. Dokonce již zjistila, jak se k ní dostaneme. Odevzdaně jsem nastoupila do tramvaje a vydala se do rukou Božích. Spoléhat na její navigaci se již nedalo, protože u této přítelkyně ještě nikdy nebyla. Znala jen jméno zastávky, kde máme vystoupit, a ulici, ve které bydlí. Jízda trvala déle než půl hodiny. Čas, který zbýval do odjezdu autobusu, se povážlivě zkrátil. Strašilo mě pomyšlení, že můžeme být na opačném konci Prahy, než je autobusové nádraží.

Vystoupily jsme, tramvaj odjela a před mýma vyděšenýma očima se otevřel pohled na náměstí, v jehož čele vévodil mně důvěrně známý kostel. Bylo to jedno z mála míst, která jsem v Praze znala, protože nedaleko bydlí moje sestřenice. Zaplavila mě vlna vděčnosti. Ta přítelkyně mohla bydlet v Praze kdekoliv. Já ale stojím tam, kde to dobře znám a odkud snadno trefím.

Cesta z Prahy domů nám uběhla dřív, než jsme si mohly všechno o sobě povědět. A protože nám spolu bylo moc dobře, začalo toho dne naše přátelství.