V Zadní Třebáni spolu žijí dvě sestry. Obě jsou výjimečně statečné a také výjimečně trpělivé. Těžko říci, která z nich je statečnější a která trpělivější.

Nevidomá Věrka žije ve tmě a pohybuje se pouze na vozíku. Nejvíc ji trápí, že ani ruce jí již neslouží téměř k žádné činnosti. Pouze jedním prstem může ovládat svůj elektrický vozík, magnetofon i psací stroj. Nenaříká si a vděčně přijímá pomoc své sestry.

Helenka svou sestru s láskou krmí, obléká a pomáhá jí ve všem, co je potřeba. Všechno to dělá s laskavou tváří. Ctí sestřinu osobnost, neponižuje její lidskou důstojnost. A to je veliké umění. Jen skutečná láska dovede takto pomoc dávat, ale také ji i přijímat.

Věrka vypráví:

Měla jsem krátce po maturitě. Moje pohybové možnosti se zhoršily natolik, že jsem musela zůstat doma. Splnilo se mi ale moje dávné přání. Mohla jsem doma učit děti. Doučovala jsem je tomu, co bylo potřeba. Po několika letech jsem již při vyučování nemohla používat ani zrak. Oči mi moc chyběly, někdy i v obyčejných, úsměvných situacích.

Dodnes si vzpomínám na svého žáka Vaška. Učení mu moc nešlo. Nějakou tu třídu i opakoval. Bylo z něho již pořádné chlapisko, když mi svým rozvláčným tempem četl větu, ve které měl provést větný rozbor. "Neopatrný cestující se vyklopil z okna vlaku." Ale ne! Že by dostali rozbor z černé kroniky? "Vašku, přečti to znovu!" A on přečetl totéž. Povzdechla jsem si. Nahlédnout do učebnice nemohu, a tak říkám: "Vašku, není tam náhodou vyklonil?" Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo spokojené: "Jo, ale jak jste to uhodla?"

A ještě jedna vzpomínka na Vaška. Měli jsme tehdy matematiku. Ptám se: "3500 metrů, kolik je to kilometrů, Vašku?" Žádná odpověď. Jen hrobové ticho. To ticho, které slepí kantoři nemají rádi. Kdyby tak zašustil sáček od svačiny nebo se ozvalo zatroubení do kapesníku, aby jeden věděl, co se děje... "Ty nevíš, Vašku, kolik má kilometr metrů?" zkouším to jinak. A opět jen nehybné ticho. Kdyby ses, chlapče, alespoň zavrtěl, když už nemohu vidět, kam se to díváš. Důrazně opakuji otázku. Konečně prolomí ticho zjihlý mutující hlas: "Sýkorka!" A mně došlo, že Vašek celou tu dobu pozorně sledoval ptáčka, jak se houpá na kousku loje za oknem.

Tak za tuhle roztržitost jsem se na něj zlobit nedokázala.