Když jsem dostala elektrický vozík, byla to pro mne veliká událost. Dovezl mě do míst, kam mě mé nohy již dlouho nebyly schopny donést.

Měla jsem v té době již jen zbytky zraku, tak mě samozřejmě musel na vyjíždkách provázet můj anděl strážný v podobě mé sestry. Dohlížela na to, abych si to nešněrovala středem vozovky, ale držela se pěkně u kraje.

Byla to tehdy naše první motorizovaná výprava. Vyjely jsme. Na cestě vedoucí kolem zahrad ležel nějaký pes. Když jsme se přiblížily, vstal, zívl a s naprostou samozřejmostí se k nám připojil. Nu dobrá, budeme tedy na tu premiéru tři. Dokud jsme šly po cestě, kde nic nejezdilo, bylo to dobré. Chtěly jsme si ale také vyzkoušet jízdu po dosti frekventované silnici - a pak to začalo.

Náš průvodce s ohlušujícím štěkotem vystartoval proti blížícímu se autu. Když přinutil řidiče, aby zpomalil rychlost, vrátil se uspokojen k našim nohám. A nám začalo docházet, že tenhle pes se s námi nevydal na procházku, ale nastoupil do služby. Situace se stále opakovala a my jsme si uměly živě představit, co si myslí řidiči o bláznivých ženských, které se pustí do silničního provozu s invalidním vozíkem a navíc se svým volně pobíhajícím psím miláčkem. Raději jsme otočily, dokud jsme byli všichni živí a zdraví.

Sotva jsme opustily vozovku, pejsek se zklidnil a spořádaně klusal vedle vozíku. Doprovodil nás až domů. Když jsme se chystaly odbočit do zahradní branky, proklouzl kolem nás a proběhl celou naši zahrádku. Zřejmě se uklidnil, že tam nám již nebezpečí nehrozí, a tak vyběhl zpátky na ulici a zmizel za rohem sousední zahrady.

Nikdy jsme se nedozvěděly, komu patřil. Také jsme ho již nikdy neviděly. Ale na tuto naši první vyjíždku s "električákem" v doprovodu čtyřnohé ochranky nelze zapomenout.