Jožka přišel o zrak, když mu bylo třináct let. Proto si dobře pamatuje, jak svět vypadá. Vyrůstal na šumavské vesnici mezi dobrými lidmi a čistou Boží přírodou. To všechno se do něho otisklo a navždy ho poznamenalo. Mnohem víc než nehoda, která jej později potkala. Vnímá svět stále těma čistýma, chlapeckýma očima. Není v něm hořkost z toho, že mu bylo mnohé odepřeno. Je veselý, jemný a citlivý.

Do svého rodného kraje se začal znovu vracet jako táta tří dětí. Zdědili tam chalupu. Chtěl svou rodinu naučit žít i na vesnici. A protože každý člověk na Šumavě umí hledat houby, rozhodl se, že tomu musí naučit svého syna.

Vypravili se spolu do lesa a táta, po dvaceti sedmi letech slepoty, začal chlapce zasvěcovat do houbařského umění. Klackem nadzvedával větve a rozhrnoval mlází. Tráva kolem byla vysoká a hustá, v takové by ani dobrým zrakem houbu neuviděl. Použil proto starou houbařskou techniku. Klekl si na kolena a prohledával trávu rukama. Vysvětloval chlapci, že při tom musí dělat velký rámus, aby zaplašil hady, kterých bylo v tomto kraji hodně.

Najednou nahmatal něco tvrdého a prsty si prohlížel tvar. Srdce mu poskočilo. "Jendo, co to je?" Chlapec zajásal: "Táto, to je hříbek!" V tu chvíli se obou zmocnila houbařská vášeň. Rukama prohrnovali trávu, zapomněli na hady a nedbali na bodláky. Nacházeli další a další hříbky, až jich měli dvacet. Ale kam je dát? Ani je nenapadlo vzít si na tu výuku houbařství nějakou tašku. Jožka svlékl teplákovou bundu, zavázal rukávy a pytel byl hotov. Doma za to sice dostali trochu vyhubováno, ale radost jim to nepokazilo.

A druhý den, hned za svítání, vyrukovali do lesa všichni. Táta znovu prolézal po kolenou pod nízkými stromky. Úlovek byl ještě větší než včera a nadšení také. Snadno tak nakazil houbařskou vášní celou svou rodinu.