Když jsem byl ještě malé děcko, pekl se u nás na Slovensku chléb doma. No, tak docela doma to už ale nebylo. Maminka zadělala těsto, to přes noc vykynulo a ráno se zaneslo k pekaři. Večer jsme si pak chlebík vyzvedli, pěkně vypečený, číslem opatřený.

Býval to vždy řádný pecen, někdy i pětikilový.

Jednou v únoru maminka zanesla chléb k pekaři a bylo potřeba ho večer vyzvednout. Byl zrovna krásný, slunečný den. Všude byla spousta sněhu a moje starší sestry se chystaly na "sáňkovačku". Slíbily, že potom zajdou pro chleba k pekaři. Já jsem velice toužil jít sáňkovat s nimi. Vzaly mě, ač dost nerady.

Strávili jsme veselé odpoledne. Když se k večeru ochladilo, pospíchali jsme se ohřát do voňavé pekárny. Pekař měl děti rád a vždycky nám dal nějakou tu pekařskou dobrotu. Slaný preclík nebo tlustou slanou tyč. S chutí jsme se do nich zakousli.

Byl jsem takové neduživé dítě, cítil jsem se unavený, a tak mě sestry posadily na sáně. Zabalený pecen položily přede mne. Byl ještě dost horký a pěkně mě hřál. A vyrazili jsme k domovu.

Najednou holky něco zaujalo a sáňky nechaly stát u chodníku. Po svažité cestě se daly do pohybu. Na něco přitom najely a překotily se i s nákladem. Nic zvláštního se nestalo, jen náš chlebík vezdejší se kutálel po cestě, a jeho vzhled tak dost utrpěl. Přirozeně, že to sestry svedly na mne. Domluvili jsme se nakonec, že o tom raději doma ani nemukneme.

Když při večeři tatínek chléb načínal, rozčilil se, co jsme to s tím chlebem dělali. Měli jsme malou dušičku. Ale maminka to nějak zamluvila. Naše maminka měla vzácný dar. Dovedla rozlišovat věci podstatné od nepodstatných. A často tak zachránila domácí pohodu.