Když bylo Robertovi dvacet let, studoval na konzervatoři Jana Deyla v Praze. Jednotvárnost všedních dní měl chlapcům předělit pobyt na severní Moravě. Jakýsi druh školy v přírodě. Chlapci se tam moc těšili. Bylo pro ně vzácné prožít čtrnáct dní v jiném prostředí.

Hned na začátku se ale objevil problém. V ústavu neměli dost kufrů pro všechny. Tak vymysleli kompromis, v jednom kufru budou mít své věci vždy dva studenti dohromady. Ve dvojici byl nevidomý se svým průvodcem. A průvodce, to byl spolužák, který ještě trochu viděl.

Cestou vlakem došlo k nečekanému přestupování, což způsobilo menší zmatek.Tak až na konečné stanici zjistili Robert a jeho kamarád, že kufr nemá ani jeden z nich. Každý byl přesvědčen, že kufr nese ten druhý. Tato skutečnost trochu zakalila atmosféru krásných dní.

Ale mládí se dokáže vzpamatovat z každé ztráty. Osobní věci Robert sice pozbyl, ale srdce mu zůstalo. A tak se dokázal i v jedněch šatech zamilovat. Dívky z místní textilky fandily studentské kapele, která jim hrála na tancovačkách. A v té kapele hrál Robert na klavír a asi mu to u toho klavíru slušelo. Inu, děvčata vždycky "letěla" na muzikanty. A tak jedna švadlenka dobyla Robertovo srdce, takže nakonec pozbyl i to.

Přes všechny trampoty mu zůstala na Jeseníky krásná vzpomínka. Vždyť člověk, i když je nevidomý, potřebuje ke štěstí jen opravdu málo věcí.