Autobus plný nevidomých poutníků jel na pouť do Rakouska. Krajinu, kterou neviděli, jim popisovala jejich průvodkyně. Právě projížděli vinařským krajem, když cestující zatoužili po zdravotní přestávce. Řidič zastavil u boudy s občerstvením přímo proti benzínové pumpě.

Cestující pomalu vystupovali a po skupinkách přecházeli dost frekventovanou vozovku. Ale muž u pumpy sdělil s ironickým úšklebkem první skupině, že jim WC nefunguje. Mezitím přešli přes cestu i ostatní. Vedoucí byla bezradná. Nezbývalo, než se vrátit zpět.

Z boudy, u které stál autobus, vyběhla snědá žena kyprých tvarů. Pochopila situaci a otevřela vlastní WC a dala jim ho k dispozici. Potřební se tam vděčně vystřídali.

Nevidomí lidé jsou vnímaví. Vycítili pohrdavý odpor na jedné straně a ryzí lidskost na té druhé. A chtěli se za tu laskavost odvděčit. Shlukli se u kiosku a začali zpívat. Žena, která se již zase věnovala svým popíjejícím hostům, vyběhla. Zjihle stála ve dveřích a její zákazníci vykukovali za ní. Jednoho hlučného štamgasta ztišila pádnou rukou. Jedna písnička střídala druhou. Té rázné ženě se kutálely slzy po tvářích. Asi jí již dlouho nikdo nezazpíval.

Tak ta první zastávka na pouti špatně začala, ale díky jednomu laskavému srdci skončila vřelým loučením a dobrým pocitem lidské sounáležitosti. Když se chystali k odjezdu, stálo několik lahví vína na schodech autobusu.