Můj kamarád Václav byl fotografem. Dokázal krásu světa zachytit svým fotoaparátem. Potom však přišel o zrak. A svět, který dnes již očima nevidí, zůstal na jeho fotkách, ale i v jeho duši.

Vašek je zajímavý pán. Ovládá několik světových jazyků, protože v životě hodně cestoval. Dovede poutavě vyprávět o exotických místech, která kdy viděl. Popíše je tak dokonale, až i vy máte pocit, že jste tam na chvíli s ním. Dobře zná snad celou Prahu. Byl by z něj báječný průvodce. Ví o každém koutě staré Prahy něco zajímavého.

Jednou se stalo, že stál spolu se svým průvodcem na křižovatce a čekali na zelenou. U přechodu zastavilo auto a řidič se španělsky ptal chodců, jak se dostane k hotelu Barcelona. Lidé se po sobě rozpačitě dívali, protože v Praze se španělsky běžně nemluví. Z davu vystartoval Václav a začal Španělovi popisovat, kudy má jet. Bezradný řidič poprosil, zda by ho nedoprovodil a cestu mu neukázal. Václav, který se přidržoval pootevřených dvířek auta, rychle přisedl a vyjeli. Zděšený průvodce zůstal na chodníku sám.

Protože se dnes ulice většinou jmenují jinak než dřív a řidič by si stejně české nápisy nedokázal přečíst, navigoval ho Václav popisem staveb, které míjeli.To jim vyhovovalo oběma.Tak jednou zahnuli doprava za parčíkem s barokní sochou a jindy zase za gotickým kostelem doleva.Celkem bez obtíží se tak dostali až k hotelu. A ještě si pěkně španělsky popovídali.

U hotelu vděčný cizinec nabídl ochotnému Pražanovi, aby si spolu zašli na skleničku a kus řeči. A to již Václavovi nezbývalo, než jít s pravdou ven. Musel se přiznat, že nevidí a cestu mu popisoval po paměti. Španěl byl ohromený. Oběhl auto, pomohl Vaškovi ven a na tu skleničku si spolu zašli a při jedné jistě nezůstalo.