Ondra nastoupil na své první učitelské místo v hudební škole. Pomalu si zvykal na své žáčky a oni zase na něho. Jednoho si již oblíbil natolik, že ho pověřil jednou odpoledne zvláštním úkolem. Když jim skončila společná hodina, poslal chlapce, aby mu koupil půlku chleba k večeři.

Chlapec se však dlouho nevracel a odpoledne pomalu končilo. Učitel začínal mít obavy. Nestalo se mu něco? Nebo na něho prostě zapomněl a jemu nezbude než jít spát s prázdným žaludkem.

Když již naděje na chlapcův návrat slábla, uslyšel na chodbě dupot. Do dveří nakoukla střapatá hlava a spokojeně hlásila: "Pane učiteli, chleba už nikde neměli, tak jsem vám koupil třicet rohlíků. Bude vám to stačit?" Učitel zatím nevzal plně na vědomí chlapcovo sdělení. Zajímalo ho: "Kájo, kde jsi byl tak dlouho?"

Hoch mu bezelstně vysvětlil, že v žádném obchodě již neměli ten přiměřený počet rohlíků, a tak běhal od jednoho obchodu k druhému. V jednom koupil poslední čtyři, jinde pět či šest, až se mu konečně podařilo nakoupit rohlíků třicet. To bylo asi množství, které mohlo, podle chlapcova odhadu, nasytit jednoho hladového učitele.

Uběhly roky. Kája se odstěhoval i s rodiči do Prahy. Jednou jel Ondra s manželkou v Praze metrem a chlapec se k němu radostně přihlásil. Učitel se zeptal: "Tak co, Kájo, hraješ ještě na klavír?" "Ne, nehraju, já jsem měl jen jednoho učitele klavíru a tomu jsem zůstal věrný."

A že věrný opravdu zůstal, potvrdil před několika lety již dospělý doktor práv, Kája. Při své cestě rodným městem navštívil svého učitele. Zaťukal na dveře, pozdravil, ale nepředstavil se. Chtěl si vyzkoušet, zda si ho pan učitel ještě pamatuje. A nevidomý učitel jej po chvíli povídání poznal po hlase. Bylo to krátké setkání, ale oběma zahřálo u srdce.