Nevidomý Ondra pochází až z dalekých slovenských Kysúc. Bylo to hodně daleko, když jezdíval z pražské konzervatoře navštívit svůj domov. Rodiče i vychovatelé k němu měli velikou důvěru, když ho na takovou cestu pouštěli samotného. Tak se snažil, aby tu důvěru nepozbyl, protože jinak by byl s jeho ježděním konec. A to by pak bylo dospívajícímu chlapci moc smutno.

Jednou v zimě cestoval Ondra z Prahy domů na Slovensko. Jel vlakem celou noc a brzy ráno, ještě za tmy, vystoupil a vydal se k domovu. Vyšlapoval si to sněhem zavátou cestou a napínal sluch, až v ranním tichu uslyšel bublat vodu. Věděl, že je to potok, který ho povede celou cestu. Opatrně přešel přes most a podél vody spěchal k dalšímu mostu. Když k němu došel, znejistěl. To přece není možné, že je tu tak brzy. To jde asi špatně. A tak se i s těžkým kufrem v ruce vrátil zpátky k prvnímu mostu. Řekl si, že cestu projde znovu, ale raději půjde bez kufru. Postavil ho tedy u sloupu a vydal se na průzkum.

Celou cestu až k druhému mostu si prošel znovu a zase se mu zdála neobvykle krátká. Ale již si byl jistý, že jde dobře. Asi ho předtím něco "mátalo". To sníh zasypal všechny nerovnosti a výmoly, které jindy musel zdolávat, a proto mu cesta ubíhá tak rychle. Vrátil se tedy zase zpátky a trochu trnul, jestli najde kufr, který tak lehkovážně odložil. Po paměti našel sloup a sáhl k němu. Kufr tam stál.

Znovu, tentokrát již potřetí, absolvoval cestu k domovu. Když zaklepal na okno, otec vyběhl a chvíli nemohl pochopit, kde se tu Ondra v tak nezvyklou hodinu bere. Ten zamumlal něco o zpoždění vlaku. Nemohl se přece přiznat, jak zazmatkoval. Jeho rodiče by dostali strach a pak by přestali věřit v jeho samostatnost. A časté návštěvy domova by mu pak mohli zatrhnout.

Podobné "mátání" potkalo milého Ondru po čase znovu. To již nastoupil na své první místo učitele hudební školy v Doksech. Ubytoval se v podnájmu přímo na náměstí. Než se stihl pořádně v novém prostředí zabydlet, odejel na turné do Švédska.

A když se za čtrnáct dní vracel zpět, vysadil ho autobus u náměstí. Byla sice noc, ale Ondra si byl jistý, že cestu snadno najde. Přešel přes náměstí a hledal vchod do domu, ve kterém bydlel. Ale to "mátání" bylo zase tu.

Tak si zase našel sloup, jako orientační bod, a postavil si k němu kufr. A putoval od domu k domu, od jedněch dveří k druhým, ale marně. Vrátil se raději zpátky ke svému kufru. Nikde nebylo ani živáčka, a tak se rozhodl počkat, až budou odbíjet hodiny na radniční věži. Potom snad pozná, kde je a kterým směrem se má dát. Trvalo to dost dlouho, ale dočkal se. Hodiny odbily svůj čas a jemu označily správnou cestu k domovu.

Ondrův bratr žil na Šumavě u Nýrska. Poprosil ho jednou, aby za ním přijel a zahrál na harmoniku při nějaké myslivecké slavnosti. Tak se Ondra vydal na cestu i s velikým kufrem s harmonikou. Byl rád, že si našel takové vlakové spojení, při kterém nebylo třeba často přestupovat.

Až na nádraží v Klatovech musel přejít podchodem na jiné nástupiště. V jedné ruce harmoniku a v druhé slepeckou hůlčičku zastavil kolemjdoucí ženu. Že je to žena, poznal podle klapotu podpatků. Oslovil ji: "Prosím vás, paní, nepomohla byste mi dostat se na nástupiště do..." Paní nevyslechla jeho prosbu do konce, postřehla hůlčičku a pomohla mu po svém. Vzala mu z ruky harmoniku a vyrazila po schodech do podchodu.

Ondra se snažil klusat za ní, ale brzy jí nestačil a dav ho od ní odtrhl. Bezradně zastavil dalšího člověka a požádal ho, aby ho dovedl na správné nástupiště. Tam ho chtěl poprosit, zda by se porozhlédl po ženě s harmonikou. Ale ona už byla tu, energicky mu vrazila do ruky harmoniku a vyhrkla na něj: "Tady máte ten kufr a příště si ho neste sám, je moc těžký!" Otevřel pusu k vysvětlení, ale podpatky odklapaly a odnesly ženu pryč i s její vlastní pravdou.

Ženatý Ondra cestoval jednou s manželkou z Prahy od lékaře. Manželka Eliška vystoupila na náměstí a on měl pokračovat ještě tři stanice k hudební škole.

Asi za dvě hodiny volala Ondrova kolegyně Elišce do práce, že Ondra nepřišel do školy. Eliška se polekala, jak jen ho mohla tak nezodpovědně opustit. Kdoví, kde skončil. Ale za chvíli volá učitelka znovu, že už ho vidí přicházet.

Potom se dozvěděly, jak se Ondrovi podařilo na chvíli trochu usnout a správnou zastávku přejel. Vystoupil až na některé další. Šel a šel, ale cesta se mu zdála nějaká divná. Pak ucítil vodu a poznal, že jde k rybníku. Na štěstí jsou nevidomí většinou opatrní. Tak Ondra do rybníka nespadl, zorientoval se a našel správný směr. A nakonec, sice o dvě hodiny později, přece jen do školy došel.