Ke koloritu pokojů II. oční kliniky neodmyslitelně patřila neustálá přítomnost malých brouků, kterým se říká "rusi". Večer vylézali z neviditelných škvír, lezli po podlaze a občas zabloudili i na přikrývku či na noční stolek. Byli nevyhubitelní.

Když byl odpor pacientek moc hlasitý, přišla uklízečka a něčím pokoj vystříkala. Že to nebylo nic moc pro naše oči, je jasné a stejně to na dlouho nepomohlo. A tak jsme byly ve výhodě my, které jsme už viděly tak špatně, že bychom možná zaregistrovaly bernardýna, ale tenhle malý brouk nás nevzrušoval. Pozitivní na našem soužití s těmito zvířátky bylo, že jsme při diskusích na hmyzí téma a při pořádání lovů na ně alespoň na chvíli zapomněly na strach z blížící se operace nebo na tíseň ze slábnoucího zraku. Prostě bylo to takové užitečné rozptýlení.

Na náš pokoj přišla nová pacientka. Jmenovala se Zdenička, bylo jí třicet šest. V podstatě to byla dobrá duše, ale brzy jsme poznaly, co nás čeká. Hned první den jsme dostaly silné kapky Zdeniččina politického školení. Nejraději hovořila o šťastném zásahu spřátelených armád v osmašedesátém. Pochopení u nás nenašla, a tak není divu, že když večer vyskočila jedna z nás jako obvykle s pantoflí v ruce a s výkřikem: "Na rusáky!", vzala to jako provokaci. Zdenička byla tedy druhým rozptýlením od problémů s očima. Kdybychom si ale mohly vybrat jen jedno z nich, tak by to určitě byli ti broučci.

Psal se 7. listopad. Službu měla sestra Věra, od její přítelkyně jsem věděla, že bývala řeholní sestrou. Toho dne přišla na náš pokoj a začala dost neobvykle: "Mám za úkol vás pozvat, abyste se společně se zaměstnanci kliniky zúčastnily v posluchárně zahájení Měsíce československo-sovětského přátelství." Zdenička ožila. Pak se obrátila na mne, která jsem v tu dobu špatně chodila, a povzbudivě mě ujistila: "Nic se nebojte, my vás tady s paní chytnem každá z jedný strany a nějak vás tam dostanem!"

Sestra Věra se na odchodu zastavila u své přítelkyně a u mne a tlumeně se šibalstvím v hlase řekla: "Sestry v Kristu, vám se asi se sestrou v Marxu nechce, že?" A nahlas prohlásila: "Jsou tam dost vysoké schody, neradila by vám to."

Dnes to zní dost neskutečně, ale i takové zážitky z nemocnice patřily k realitě sedmdesátých let.