Přijela jsem za mladými do Lovosic. Společně jsem se vypravili na poštu, a protože máme všichni tři bílou hůl, vyzval mě zeť, abych raději počkala venku. "Když tam půjdeme všichni, budou mít dojem, že nevidomí manifestují."

Tak jsem poslušně stála před poštou, a protože mi bylo horko, sundala jsem si čepici a urovnávala si vlasy. Kolem šla nějaká žena a vhodila mi do čepice pětikorunu. Než jsem se vzpamatovala, tak zmizela v davu. Stála jsem tam jako opařená.

Za chvíli jsem to celá rozechvělá vyprávěla mladým. Ale oni jsou již jiná generace, a tak si to tak nebrali. Oba se tomu zasmáli a zeťák moje rozhořčení ukončil návrhem: "Tak tu ještě chvíli postůj, možná ti někdo přidá!" Spolkla jsem tu hořkost a vzala jsem to také jako legraci. Ale čepici si příště raději nechám na hlavě.