Šel jsem jednou ráno pěšinkou z chaty. Sluníčko hřálo, skřivánci zpívali - no, krásné nedělní ráno! Kochal jsem se tou krásou a najednou jsem narazil na měkké ženské tělo. Abych sám nespadl a dámu neporazil, instinktivně jsem ji objal a chvíli jsme se tak kolébali, než se mi podařilo znovu získat rovnováhu. Vyrazil jsem ze sebe slova omluvy. Ukázalo se, že ta dáma je již v letech. Podobně jako já se oddávala kouzlu letního rána. Když jsem se jí dostatečně omluvil a pustil ji, zklamaně vydechla: "Tož já čekám, co bode, a ono nic!"