Nevidomého dědečka potěšila nedělní návštěva dcery a její rodinky. Pětiletý Honzík šmejdil po bytě a každou chvíli přerušoval hovor dospělých nějakým přáním. "Dědo, můžu si půjčit toho vyřezávaného koníka?" Děda dovolil a řekl mu, kde koník je. Chlapec si s ním trochu pohrál, ale za chvíli si vzpomněl na dědovu hrací skříňku. Dědeček mu opět vysvětlil, kde skříňku najde, a chlapec si pro ni vylezl. Nějaký čas ho bavilo otvírat a zavírat její víko a poslouchat veselou melodii. Tu si vzpomněl, jak mu děda minule zahrál na malou flétničku. "Dědo, můžu si půjčit tu tvou píšťalku?" Děda mu zase rád vyhověl a poslal ho pro ni.

Když ji hošík našel přesně na určeném místě, na chvíli se zarazil. Potom se vrhl dědečkovi do náruče a začal mu horlivě šeptat do ucha. "Dědo, já jsem to věděl, že ty vůbec nejsi slepý. Ty dobře vidíš, kde co máš. Ale neboj se, já to nikomu neprozradím. Bude to jenom naše tajemství."