Můj dobrý kamarád Lojzík Kvapil měl krásnou vodicí fenku, která ho všude věrně provázela. Tak s námi chodila i na všechny naše výlety. Jednou jsme se vypravili do České Vsi, kde jsme si postavili u lesa stany.

S Lojzou ve stanu bydlela i jeho fenka. Sešla se tam tehdy veselá parta, dlouho do noci jsme seděli, vykládali a popíjeli dobrou meruňkovici. Bylo nám spolu fajn, popíjeli jsme, až jsme celou láhev vypili. Ve tři hodiny ráno Lojza moudře usoudil, že už půjdeme spát. Zavolal svou psí kamarádku, ale ta, jako správná ženská, Lojzka napřed očichala a potom s ním odmítla sdílet společnou ložnici. Do stanu prostě nevlezla a nevlezla. I druhý den se ještě chovala dost uraženě.

Chodívali jsme spolu na výšlapy i v zimě. Lojza měl s sebou vždy samozřejmě i svoji fenku. Jednou jsme měli takovou krásnou zimní náladu, a tak Lojzka napadlo, že se budeme "puckovat".

Jako dva malí kluci jsme si nadělali ze sněhu pucky, tak se u nás říká sněhovým koulím, a začali jsme je jeden po druhém házet. Ale to jsme neměli dělat. Fenka byla normálně mírumilovná, ale tohle naše podivné chování ji úplně vyvedlo z míry.

Lojza se rozehnal, že po mně hodí, ale fenka po něm skočila a chňapla ho za rukáv a držela tak pevně, že mu ho málem utrhla. Asi jí nešlo do její psí hlavy, že se pán chová tak agresívně a chce ublížit svému kamarádovi. A bylo po puckování.

Je vidět, že pejskové mají vrozenou mírumilovnost. Ta fenka prostě nesnesla, aby si její páníček s kamarádem mezi sebou konali takové příkoří.