Absolvovala jsem kurs prostorové orientace, kde nás učili samostatné chůzi s bílou holí. Příští neděli jsme jeli na výlet a manžel mně i mé nevidomé dcerce navrhl prohlídku jednoho krásného zámku.

"Děvčata, držte se mě, je tady šero," nabádal nás při prohlídce manžel. Jenže já, hrdá na získanou samostatnost, jsem se s bílou holí v ruce hrnula dopředu sama. Ale zakopla jsem o práh a vletěla do první komnaty skoro po nose. Couvla jsem a kajícně očekávala mužovo napomenutí. Mlčel, a tak jsem se ho chytila za rukáv bundy a jako myška tiše postupovala zámkem. Doufala jsem, že již nic dalšího neprovedu.

Průvodkyně hlaholila: "Koukejte se vpravo, koukejte se vlevo, nahoru, dolů!" A já koukala, jen abych už byla venku. Konečně východ! Oddychla jsem si a tu se vedle mne ozval zoufalý mužský hlas: "Paní, prosím vás, už se mě můžete pustit!" Teprve teď jsem s úžasem zjistila, že celou tu dobu držím za rukáv cizího pána, který měl stejnou bundu jako můj muž.

A manžel mě z výchovných důvodů nechal na holičkách a jen mě s dcerkou pobaveně sledovali. Také byli dost zvědaví, jak se mě ten pán zbaví. Inu, pýcha většinou předchází pád.