V té době se ještě jezdilo na školení a rekreace do malebného zámečku v Domousnici. A v tom zámečku je pokoj s krásně malovaným stropem, říká se mu pokoj Emy Destinnové.

Tam jednou probíhalo školení sociálních pracovníků. Já jsem tam byla jediná s bílou holí. Náš vedoucí měl přednášku o tom, jak pomáhat lidem zrakově postiženým, a jeho řeč byla tak dojemná a procítěná, že asi žádné oko nezůstalo suché. Přítomní pocítili silné nutkání okamžitě začít těm "chudáčkům nevidomým" pomáhat.

A protože jsem tam byla nevidomá jen já, rychle ke mně pospíšila jedna z těch nejochotnějších a zeptala se, zda bych chtěla vidět strop Emy Destinnové. Mně nevděčnici napadlo: "Kdybych mohla vidět ten malovaný strop, asi bych nepotřebovala bílou hůl!" Nechtěla jsem ale odradit tu dobrou ženu, s ohledem na jiné potřebné, kterým by mohla být její pomoc někdy prospěšná. A tak jsem s ní šla.

Pokoj byl v prvním patře a ty schody nahoru se mnou má průvodkyně přímo zametla, jak spěchala, aby mě potěšila. V pokoji bydleli muži, na to však ona nedbala a bez zaklepání rozrazila dveře. Muži se s leknutím rozutekli do všech koutů. Ale ta dobrotou překypující žena je uklidnila: "Nebojte se, ona vás stejně nevidí!" Ke mně se potom obrátila s nadšením v hlase: "Tak se, paní, podívejte na ten krásný strop!"