;Od tržiště na náměstí je to na mou zahrádku přesně sto schodů. Schodiště jsou rozdělena odpočívadly a uličkami. Schody jsou různě vysoké, podle toho, ve kterém desetiletí byly postaveny. Chodí po nich hodně lidí, po celý den umožňují pěším dojít zkratkou do středu města.

Moje bílá hůl mi tu slouží dvojnásob. Hlídá rozdílnost výšky a slouží jako opora při uklouznutí. To zde zažiji dost často a nemusí být ani náledí. Veřejný záchodek v parku totiž bývá obležen vykuřujícími hloučky odlišně mluvící menšiny. Proto milovníkům přírody vyhovuje zaběhnout si na blízké schody. Jistě potom odcházejí s dobrým pocitem, že si ulevili bez placení a ještě na čerstvém vzduchu.

Já většinou smyk vyrovnám. Jen nemilá vůně svědčí o tom, co se stalo. Pro nevidomého je uvedení bot do pořádku dost obtížné. Nahmatat to nelze a nos se kroutí nelibostí.

Někdy si rozjařená vidící společnost dává hádanku: Když si někdo uleví na schodech, může do toho nevidomý šlápnout? "Nemůže," zní odpověď. "Nevidomý přece h.... vidí!" Je-li to pravda, pak jsem mezi nevidomými výjimka.