Na sídlištích velkých měst se často stává, že se dokončí byty a potom se zjistí, že není kam umístit potřebné instituce, bez kterých se sídliště neobejde. Tak se také kdesi stalo, že se úřadovny policie musely nastěhovat do bytů v přízemí jednoho činžovního domu.

Starší muž s bílou holí v ruce se vracel z procházky. Věděl, že na konci ulice je dům, kde má sídlo policie, a za tím domem musí zahnout doleva a přejít pak rušnou vozovku. Zahnul a na chvíli zastavil, aby si sluchem prověřil, zda může pokračovat. Byl již večer a kolem byl klid. Jen za sebou slyšel rychlé mužské kroky.

Dříve než se znovu rozešel, kroky za ním zastavily. Neznámý mu vytrhl z ruky bílou hůl a chtěl po něm peníze. Nevidomý se zatvářil polekaně, ujistil toho darebu, že si všechny peníze nechal doma, a prosebně žádal svoji hůl. Zloděj mu sedl na vějičku a řekl s důrazem na každém slově: "Půjdu s vámi, odevzdáte mi všechny peníze a teprve potom vám tu hůl vrátím!"

Nevidomý se zavěsil do zloděje a vracel se s ním po chodníku, kterým před chvílí přišel. Před jedním domem se zastavil. "Tady bydlím, počkejte a já vám ty peníze přinesu." Důvěřivý zloděj asi to sídliště neznal a samou radostí z úspěšného lovu přehlédl malou cedulku označující sídlo policie. Stál na chodníku s bílou holí v ruce.

Nevidomý zatím projednal u okénka s dozorčím svoji záležitost. Policisté byli hoši mrštní a rychlí. Jeden vyskočil přízemním okénkem a druhý vyběhl z domovních dveří. Zmocnili se překvapeného zloděje a bílou hůl odevzdali jejímu majiteli. Nevidomý poděkoval a odešel domů s příjemným pocitem vzrušení z prožitého dobrodružství. A zloděj? Ten měl jistě dost času přemýšlet, proč nad ním zvítězil člověk tak bezbranný a ještě k tomu slepý.