Čekám na nástupišti hlavního nádraží. Jsem sám a začínám mít trochu strach. Najdu dveře, až vlak přijede? Nebudu muset klouby prstů nebo holí hmatat po stěně vagónu? Nebo budu mít štěstí, že si mě všimne průvodčí?

Opatrně tlačím hůl před sebou. Chci si zatím najít hranu nástupiště. Náhle mě někdo chytí za bundu a táhne zpět. Ustrašeně mi sděluje, že jsem mohl spadnout do kolejiště. Využívám té pozornosti a prosím, aby mi ukázal průvodčí, až vlak přijede. Paní průvodčí se mě rozpačitě ujímá.

Jdeme spolu mlčky daleko dopředu. Do jaké společnosti mě to asi vede? Náhle mě vtlačí dovnitř vozu s ujištěním, že tu mě nikdo nebude rušit, jsem v oddělení pro zaměstnance. Byla pryč dřív, než jsem stačil protestovat.

Ticho, nikde nikdo. Cítím se jako vězeň na samotce. Představuji si dlouhé hodiny cesty bez jediného slova. Usedám do kouta s rozhodnutím, že uprchnu. Snad se mi podaří přejít do "obydleného vozu" k lidem.

Přistupuje paní vlakvedoucí a dva mladí průvodčí, prý se mnou pojedou jen jednu stanici. Odkládám slepecký časopis. Musím rychle navázat řeč a vymluvit se na dlouhé hodiny dopředu. Paní se mě ptá na ty puntíky, které jsem před chvílí uklidil. Snažím se ji poučit o Braillově písmu. Mladí muži žasnou, že nevidomý může číst a psát. Osahávají body a nemohou pochopit, jak jsem se to mohl naučit. Nechápou, že si mohu dělat poznámky na "minipichťáku", kterým se ty body vytlačují. V životě o ničem takovém neslyšeli.

Nyní žasnu zase já. Paní za třicet let u dráhy mluví poprvé s nevidomým. Chápu to, průvodčí si od nás vezme jízdenku a průkazku, a když je všechno v pořádku, nemá důvod se námi dál zabývat a přemýšlet o našich potřebách.

Jsem moc rád, že jsme se spolu potkali. Ta paní i chlapci budou příště vědět, že nevidomý člověk nehledá samotu. Slibují, že až někoho takového příště potkají, zavedou ho podle jeho přání raději do společnosti. Vystupují, zůstávám zase sám, ale jsem spokojený, že jsem si mohl popovídat.