Čekali jsme s manželkou v Brně na autobus. Moje žena si se zájmem prohlížela stánky, z čehož já nic nemám, a tak jsem zůstal stát v koutku blízko informací. Po chvíli slyším známé klepání holí, a to nejen o dlažbu, ale i o zeď. Uhnul jsem, abych nebyl v cestě. Přicházející muž se zastavil a zeptal se mě: "Člověče, nevíte, je tady někde nějaký kvelb, kde bych dostal něco k jídlu?" "To nevím, ale myslím, že jste šel kolem občerstvení. Musíte se kousek vrátit a tam už to jistě uvidíte!" "To se vám řekne, že něco uvidím. Přece vidíte, že nevidím!" "No to nevidím, já totiž taky nevidím!"

Při této duchaplné konverzaci jsem se osobně seznámil s jedním redaktorem, kterého jsem zatím znal jen ze slepeckých časopisů.