Zrakově postižení šachisté se sešli na trénink. Byl teplý červnový den a vůbec se jim nedařilo, tak to vzdali a vyšli raději na sluníčko. Jenda však byl se svou paní domluven, že se sejdou u tramvaje až večer, a také věděl, že se doma pere prádlo, a proto nechtěl rušit. Poprosil kamarády, aby ho zavedli do hospody u zastávky, docela se těšil na pěkně chlazené točené pivo. Usadil se nedaleko dveří, ale nikdo si ho nevšímal. Snažil se někoho přivolat, ale marně. Jazyk se mu již lepil na patro a také měl pořádný vztek.

Jenda byl propagátorem radiostanic pro nevidomé, mobilní telefony tehdy ještě nebyly. A jednu dvojici radiostanic vlastnil, s jejich pomocí si upřesňoval se svou paní manželskou souhru. Ten den dlouho váhal, má-li ji při praní rušit, ale žízeň a zlost zvítězily.

Manželka byla na příjmu, tak ji požádal, aby telefonem zavolala do té hospody a přikázala jim, aby konečně dali chlapovi, co sedí u dveří, pivo. Netrvalo ani minutu a přiběhl číšník, bouchl sklenicí o stůl a zabručel: "No to je první pivo, co si u mě někdo objednal telefonem!"