Naši vodicí fenku Ditu má snad každý rád. Když byla malé štěně, neměla se u lidí moc dobře, ale asi jim to odpustila a upřímně přilnula nejen k nám, ale k celé lidské smečce. Svou velkou psí pusou se na lidi usmívá a oni se zase na oplátku usmívají na ni. Je si sympatií okolí dobře vědoma, a tak se dovede často pěkně předvádět.

Přijeli jsme za naší dcerkou do lázní. Ubytovali jsme se a hned vyrazili do dětské léčebny, abychom se co nejvíc užili. Po bouřlivém uvítání jsme šli na kolonádu. Trochu mě překvapilo, že nikde nebylo vidět žádného psa. Usoudila jsem, že mít psa v lázních je asi hodně drahé, a proto tu chodíme se psem jenom my, návštěvníci. Dita si toho také všimla a asi ji potěšilo, že může předvádět své půvaby bez konkurence. Na kolonádě ji lidé hladili a fotili se s ní. Bylo horko, tak jsem ji osvobodila od postroje, který jako vodicí pes nosí.

Tu naši lázeňskou pohodu ohrozil policajt, který po nás chtěl pokutu. Ono to vodění psa po kolonádě je opravdu dost drahé, oni tam totiž psi nesmějí. A tvrdit, že mě, nevidomou, ta bez postroje a obojku pobíhající fenka vodí, to by byla dost veliká drzost. Ale Dita se na policajta tak líbezně usmála, že ani on neodolal a zabručel: "Já jsem vás teda neviděl, ale někam odejděte!"

Chtěli jsme odejít, ale rozdováděná Dita uviděla vodu a v ní kačenky a už byla u nich. Kačenky si z ní nic nedělaly, ale lidé se shlukli a povzbuzovali ji. Dita cákala, děti pištěly a policajt, který šel zase kolem, raději otočil hlavu na druhou stranu. Snažila jsem se ji vyhnat z vody, ale všichni jí nadšeně fandili. Za odměnu je řádně osprchovala, když ze sebe setřásala vodu. Ze všech stran se scházeli další diváci a to si ta psí komediantka musela pořádně užít. Chňapla do huby můj velký deštník a běhala s ním jako s vrtulí. Lidé tleskali a fotoaparáty cvakaly. Lidé, když jsou v pohodě, se dovedou radovat i z takových maličkostí.

Veselé odpoledne skončilo, dcerku jsme zase doprovodili a sami se vydali hledat místo, kde máme nocovat. Ale manžel si nemohl vzpomenout, kudy jsme šli, a já mu toho moc neporadím. Zato Dita se zorientovala rychle a bezpečně nás dovedla až k vilce, kde jsme si po příjezdu pouze odložili kufry. Před domem nyní stál veliký náklaďák a my jsme až do poslední chvíle pochybovali, že jdeme správně. Dita si u vchodu sedla a svým šibalským úsměvem jako by říkala: "To koukáte, co?" Fakt je, že byla oprávněně hrdinkou tohoto dne.