Jednou mě pozvala na víkend moje spolužačka ze severní Moravy. Netušila jsem, jak dlouhé cestování na nás čeká. Po nekonečném kodrcání vlakem jsme vystoupily na nádraží v Rožnově pod Radhoštěm. A to ještě nebyl konec, měly jsme přesednout a cestovat ještě několik stanic.

Ale další vláček byl fuč. Náš rychlík měl zpoždění a další spojení jsme měly až ráno. Tak jsme, my dvě skoro slepé holky, stály na nádraží a mžouraly do tmy. Moje kamarádka hrdinně prohlásila, že vidí světla a tím směrem je prý cesta, kterou se k nim jede a tam si určitě někoho stopneme. Tak jsme se tím směrem vypravily, ale nedošly jsme na cestu, ale k bráně osvětlené továrny. Moji přítelkyni to neodradilo a znovu zaostřila své zbytky zraku a vydala se napravit svou chybu. Po dalším putování jsme skončily opět u stejné brány. Když se nám to podařilo ještě dvakrát, usoudily jsme, že se již bez pomoci někoho dalšího neobejdeme. Zaklepaly jsme na nočního hlídače, psi se zuřivě rozštěkali, hlídač nás ustrašeně vyslechl a ukázal nám správný směr, kterým se máme dát.

Bylo asi půl druhé v noci, když jsme se konečně dostaly na cestu, která snad mohla být ta správná. Přijíždělo auto, tak jsme na ně zamávaly. Že to není doba vhodná k stopování, nás ani nenapadlo, měly jsme radost, že jsme našly cestu a na ní dokonce i automobil. Zastavil a dva muži nás pozvali dovnitř. A hned se nás začali nějak divně vyptávat. Kam že tak v noci jedeme a ke komu máme namířeno. Kamarádka jim odsekla, že jsou moc zvědaví, ale nějak jsme se necítily v jejich společnosti dobře. Otázky nebraly konce, a tak situaci vyřešila kategorickým příkazem: "Tady nám zastavte!" Když auto zastavilo, doslova mě vytáhla ven.V tu chvíli se v autě ozvala vysílačka a my jsme pochopily, že nás do kamarádčiny rodné vesnice přivezla policie. To nás tak vylekalo, že jsme utíkaly, co nám nohy stačily. Na tmavé cestě ještě chvíli stálo auto se zářícím majáčkem na střeše, kterého jsme si při tom stopování vůbec nevšimly.

Vyděšená maminka mé kamarádky nemohla pochopit, jak jsme se do vsi tak pozdě dostaly. Celá se třásla strachy z toho, co se nám všechno mohlo cestou přihodit. Byly jsme obě potichu a stály se sklopenými hlavami, vždyť jen málo chybělo a mohla nás té hodné mamince předat policie jako nějaké poběhlice.