Chtěli jsme ukázat skupině nevidomých krásný zámek v Kroměříži. Není to ale tak jednoduché. Člověk, který nevidí, si potřebuje na věci sáhnout, ruce jsou při tom prohlížení jeho očima.

Průvodkyně nebyla naší skupinou právě nadšená. Chovala se dost upjatě a neosobně a rozhodně neměla pochopení pro netradiční způsob prohlížení vystavených exponátů. Obávali jsme se, jak přijme, že jednu nevidomou provází velký vodicí pes. Málokdo ví, že takový pes je mnohem ukázněnější než mnohý člověk, tak jsme očekávali, že asi budeme tou důležitou paní ze zámku vykázáni.

Ale asi každý člověk má nějakou skulinku i v té nejtvrdší slupce. A do té skulinky paní průvodkyně se zavrtala vodicí fenka Dita. Nejenže ji ta paní nezahnala, ale dokonce jí dovolila vstoupit i do zakázaných prostor. Oddělala šňůru, která chránila vzácný koberec, a Ditu na něj pozvala, aby mohla tomu "psíčkovi" ukázat zblízka podobné psíčky na obrazech. Nikdo z nás takovou protekci Ditě nezáviděl.

Tak náš "psíček" prolomil ledy. A z té nepříjemné komisní průvodkyně se stala milá paní, která nám dovolila i to prohlížení rukama. Nechala se s námi a hlavně s naším "psíčkem" vyfotit a dojetím promočila kapesníček, když jí naši zpěváci ve Sněmovním sále na poděkování zazpívali.

Když jsme za rok přijeli s jinou skupinou na prohlídku zámku, hlásila se k nám a na důkaz svého přátelství s nevidomými vytáhla fotku, na které se objímala s vodicím "psíčkem" Ditou. Tak jeden psí úsměv dokázal otevřít lidské srdce. Všichni její kolegové dnes jistě vědí, že nevidomý návštěvník si potřebuje na věci sáhnout, aby pochopil, o čem je řeč.