V jedné menší samoobsluze jsem se zeptala dost neochotné prodavačky, zda mají ovesné vločky. "Máme to, co tu vidíte," odpověděla mi nevlídně. "A to vás vykradli, nebo jste zkrachovali?" zeptala jsem se nevinně.

"Co si to dovolujete!" ohradila se prodavačka. "Jestli máte jenom to, co já vidím, tak to musíte být na mizině," prohodila jsem a ukázala na svoji bílou hůl.

Jaroslav byl často posílán na nákupy, prodavačky mu většinou ochotně pomáhaly, a tak se tomu nebránil.

Manželka ho poslala do prodejny textilu pro látku na montérky. Vešel do obchodu a rozhlédl se. Když svým zbytkem zraku zpozoroval siluetu prodavačky, vypravil se k ní a slušně požádal, aby mu potřebné množství látky ustřihla. Ale prodavačka na jeho žádost nereagovala. Přidal tedy na intenzitě hlasu a očekával odpověď s omluvou. Ale ona zase nic. Stála si tam klidně dál a Jaroslava ignorovala. Rozzlobilo ho to a jadrně jí začal vysvětlovat, proč v tom obchodě je a komu má sloužit.

Když byl v nejlepším, poklepal mu vedoucí prodejny na rameno a upozornil ho, že domlouvá sádrové figuríně.

Zdeňkovou věrnou průvodkyní byla jeho manželka. Chodili spolu všude, kam bylo potřeba, jen do obchodů s ní odmítal vstoupit. Tvrdil, že ho nebaví to její přebírání a domlouvání s prodavačkami. Nechávala ho tedy vždycky stát před obchodem. Někdy jí hudral, že tam bývá dlouho, ale alespoň měla při nákupu volné ruce.

Stál oddaně přede dveřmi a mile ho překvapilo, že tentokrát jeho žena z prodejny brzy vyšla a postavila se k němu. Vnímal obrys její sukně, a tak se zeptal: "Jano, co bude dnes k obědu?" Ticho. Zeptal se tedy znovu a hlasitěji a vedle něj se ozvalo: "Pane, já nevím, co budete mít k obědu vy, ale já dnes vařím škubánky a jmenuji se Máňa!"