Krumpáče se zabodávají do asfaltu, lopaty tlumeně vyhazují zeminu. Ťukání mé hole odvádí pozornost od práce. Čekám, znám ty zvědavé, netečné pohledy.

Hluboký romský hlas zavelí: "Hele, slepý. Iděme!" Svalnaté ruce mne uchopí z obou stran. Mám všelijaké pocity. Mám kapsy zapnuté? Přes rumiště a výkop mne skoro přenášejí. Stydím se za ten náznak nedůvěry. Nezbývá než vděčně poděkovat a porovnávat s jinými zážitky, kdy mě "bílí" nechali lhostejně upadnout. Zítra tu musím být moc opatrný. Jako by četli moje myšlenky. Volají na mne, že zítra bude všechno překryto deskami.

V odlehlé čtvrti, kterou často procházím, mi často romské děti nabídnou svůj lokýtek. Nemohu to odmítnout. Odvážně se mě ptají na mé problémy s viděním. Co kdybych zašel do jejich školy a něco jim o nevidomých pověděl?

Učitelka zvláštní školy váhá. Má obavu, že děti nezvládnu, jsou neukázněné a nejsou zvyklé besedovat. Děti ani nedutají, když mluvím. Žasnou, že vodicí pes není především ochranou před výtržníky a bílá hůl neslouží k obraně, že nevidomý nevidí, i když má oči. Otázky za chvíli jen prší. Jsou nemilosrdné, ale upřímné. Hledám na odpovědi srozumitelná slova. Překvapí mě hlásek jednoho žáčka: "Kam schováváte peníze, aby vám je Cigáni neukradli?" Odpovídám pravdivě, že téměř žádné peníze u sebe nenosím. "A ty nejsi Cikán?" "Ne, ja som Rom."

Po takových i jiných zkušenostech si obracím známé heslo "Prověřuj, ale důvěřuj!".