Z pouhé zvědavosti jsem si šla prohlédnout nový psí útulek v našem městě. Neměla jsem v úmyslu nějakého chlupáče adoptovat, ale člověk míní - pejsek mění.

Procházela jsem kolem klecí a malá černá chlupatina na mne spustila takový vítací štěkot, jako bych ji tam večer zapomněla a nyní si pro ni přišla. Ošetřovatelka se na mne káravě podívala: "Paní, to jste mohla říci rovnou, že tu máte odloženou fenku a hnulo se ve vás svědomí." No řekněte, mohla jsem tu kurážnou fenku, která si mě takto vybrala, v tom útulku nechat?

Tak jsem si ji přivedla domů. Rychle se zabydlela a ukázala kocourovi Matýskovi, že se bude muset o paničku dělit. Vyříkali si to po svém, až chlupy lítaly, ale už jsou kamarádi.

Fenka dostala jméno Majda, je to obyčejný pejsek bez předků s rodokmenem. Naučila se mě poslouchat a já jsem v ní nečekaně získala vodicího psa a obránce. Tak šťastná náhoda našla opuštěnému pejskovi domov a mně, ženě se slabým zrakem, umožnila chodit bezpečněji po světě.

Pro lidi zrakově postižené je těžké oslovovat lidi kolem, ale s pejskem to jde lépe. Někdo jej pohladí, pochválí kožíšek a panička se může rozpovídat. Já moc ráda poznávám nové lidi a hovořím s nimi.

Jdeme kolem maminky s malým chlapečkem. Bojí se Majdy a schovává se před ní. "Neboj se toho pejska, nic ti neudělá," uklidňuji dítě i maminku. "Jo, já se raději bojím, už jednou jsem se o pejska kousl."

Majda mě dovede s lidmi kontaktovat, ale také mě dokáže před nimi bránit. Šly jsme kolem hospody a ze dveří vypadl opilý cikán a hrnul se rovnou ke mně. Majda se rozštěkala a ten opilec na ni napřáhl nohu. To si dovolil moc, v mžiku ho popadla za kalhoty a šup, měl tepláky u kotníků. Asi měl chatrnou gumu a navíc mu chyběly spodňáky. Inu, pomsta je někdy sladká!

Moje fenka umí také úžasně prosit. Sedne si na zadek, předními pacičkami kmitá a udělá tak žádostivý čumáček, že málokdo odolá. Jednou takhle prosila, když mi prodavačka vážila brambory. "Hele, pes, a prosí o bramboru," ozvalo se z davu. "Houby o bramboru, já mám v kase svačinu se salámem," smála se prodavačka.

Kocour Matěj, přestože je krmený granulemi, nezapře svou kočičí přirozenost a někdy mi přinese ukázat svůj úlovek. A tak přinesl dobře živenou myš, a aby ukázal, že ji ulovil, a ne našel, pustil mi ji v bytě. Nejsem z lidí, kteří před myší lezou na skříň, ale když zaběhla pod válendu, nebyla jsem vůbec nadšená. Kocour se rozvalil, měl vystaráno, ale Majda vystartovala, myš popadla a hrdě mi ji podala. Protože myš nedokážu zabít, musela jsem ji vzít do ruky a odnést na zahradu. Jen doufám, že se poučila a nenechá se znova chytit.