Ten rok byla zima mírná. Přes noc přece jen nějaký sníh napadal, a tak když jsem šel ráno do práce se svou věrnou družkou – bílou holí, moje oči zahlédly jen slabé kontury předmětů na cestě. Z toho jsem usoudil, že příroda byla přece jen na sníh štědrá a navála nějakou tu závěj.

Jednu mi nametla přímo do cesty. Myslím si: „Tu musím přeskočit, abych si nenamočil nohavice.“ Trochu se rozběhnu a „Hop!“. Ocitl jsem se rázem v černé, poměrně hluboké díře. Podle dopadu to byl určitě skok plavmo, tak by ho asi nazvali sportovci.

Nádeníci vykopali díru a na kopci hlíny byl jen poprašek sněhu. Já jsem tu hromadu považoval za sněhovou závěj. Ale kdo by to byl tušil, že umějí tak rychle pracovat. Ta hromada vyrostla téměř přes noc.