Bylo horké léto a my jsme trávili dovolenou na chatě. Jak už to ve skromném prostředí bývá, musíme si pitnou vodu donášet ve kbelíku. Ten stává v kuchyni, aby byla voda vždycky po ruce.

Moje přítelkyně ze sousední obce nás pozvala na návštěvu. Rádi jsme jí vyhověli. Bylo nám u nich příjemně, a tak jsme ji i s rodinou pozvali zase k nám, aby si prohlédli náš skromný příbytek.

Jak už je v dnešní společnosti zvykem, jen co jsme dorazili na naši chatu, chtěla jsem postavit vodu na kávu. Sklonila jsem se nad kbelíkem, ale ruka přítelkyně mě zarazila. Nechápavě jsem se jí tázala: „Proč?“ A odpověď? „Ve vodě plavou dvě utopené myšky, chuděrky.“

Tady se dá říci, že moje neštěstí, ztráta zraku, se stalo štěstím, že jsem ty mrtvolky neviděla. Padla bych asi k zemi jako špalek. Představovala jsem si, jak by to dopadlo, kdybych zde byla sama a vařila si kávu.

Rozumná přítelkyně vzala věc do svých rukou a ubohé myšky pohřbila. Pohřební hostina se také konala, včetně uvařené kávy.