Moji kluci byli ještě malí, když jsem musela narychlo autobusem do města. Byla jsem vděčná, že je mám, byli mi dobrými průvodci.

Vyšli jsme z domu, na zastávku, kde jsme měli nastoupit, to byl pěkný kousek cesty. Slyšela jsem zvuk těžkého motoru a v tom spěchu mě napadlo, že autobus je již na zastávce a ujede nám. „Kluci, utíkáme!“ dala jsem povel ke klusu. Zvuky mi říkaly, že už se chce rozjíždět, a tak hlasitě volám: „Počkejte, počkejte,“ zvuk se zklidňuje a mužský hlas se mě ptá: „Chcete něco přidat?“ Byli to popeláři. Kluci na mne udiveně hleděli. „Proč jste mi neřekli, že jsou to popeláři?“ „Ty ses nás, mami, na nic neptala, říkala jsi, ať utíkáme, tak jsme běželi.“