Nedávno jsem ztratila zrak, a tak se ještě trochu bojím přecházet frekventovanou cestu sama, jen s bílou holí.

Když jsem cestovala do Tyfloservisu, oslovila jsem již v tramvaji nějakého člověka a zeptala se ho, zda bude přecházet silnici a vezme-li mě s sebou. „Tož, zkusím to,“ zněla odpověď a já se ho již nepustila. Svou bílou skládací hůl jsem tedy nevytáhla a nechala se vést. Ale přesto jsem stále slyšela její ťukání. „Vy máte hůl?“ táži se ho. „Ano, mám hůl,“ odpověděl neznámý.

Stálé ťukání mě vyprovokovalo k další otázce: „Vy také nevidíte?“ „Ano, nevidím, ale cestu jsme přešli docela dobře, ne? A kampak máte namířeno?“ „Do Tyfloservisu,“ odpovídám, ale než mi stačil říci, že máme stejnou cestu, uvědomila jsem si, že ten jeho hlas znám, že už jsem ho ve známých prostorách slyšela. Byl to tamější pracovník, milý, ochotný chlapec, vždy připravený každému pomoci.