V krásné prostředí Jesenických vrchů u Města Albrechtic jsme měli skromné rekreační středisko – starou školu, jednotřídku, a na stráni několik chatek.
Každým rokem se tam sjížděli staří známí – spolužáci ze školy, učitelé hudby, maséři, telefonisté i důchodci. Zkrátka, samí dobří lidé, aby si zavzpomínali na mladá školní léta, postěžovali si na poměry a zkontrolovali stav svých pasů. „Ahoj za rok!“ ozývalo se při loučení.
A život běží, ať chceme nebo ne. Někomu plyne loudavě, jako tichá bystřina, jinému v rytmu rokenrolu. Tak, jak je to v té písničce „…Z každého chlapečka čas udělá dědečka…“.
Jeden z našich přátel, říkali jsme mu „vlk samotář“, přijel, ale byl po těžkém infarktu. Neuměl si představit prázdniny bez těch krásných procházek kouzelnou přírodou v tichém údolí. Vedla jím sice okresní silnice, ale právě na ní bezpečně cítil pod nohama pevnou zem i travnatý okraj příkopů, který byl jeho vodítkem při samostatné chůzi. Mohl se tam pouštět na procházky sám, jen se svou věrnou družkou – bílou holí.
„Letos to budeš mít těžké, brachu, srdíčko se bude bránit kopcovité cestě,“ povídá jeden z nás. „Hoši, nebojte, vím si rady. Od budovy vede okreska z kopečka a nazpět budu stopovat, snad se najde řidič, který mě sveze nahoru.“ Skutečně, našli se laskaví lidé, kteří měli porozumění pro nemocného člověka. A byli dokonce i takoví, kteří se zmáčkli vzadu, i když měli plně obsazeno, a rádi pomohli.
Přítel se namlsal té lidské dobroty a den co den svou cestu opakoval. Kráčel dolů, bílá hůl vesele vyťukávala: Asfalt, prach, příkop… Doprovázely ji akordy šumějícího lesa a zpěv ptáků, a to všechno příjemně lahodilo nemocnému srdíčku. Jen tu a tam byl vyrušen projíždějícím autem, což bylo také ujištěním pohodlného návratu.
Zastavil se, cvakl sklíčkem hodinek a nahmatal ručičky. Bylo nutné se vrátit. Postoupil blíž ke středu vozovky, připraven mávat holí, ale žádný hukot motoru nebylo slyšet. Nervózně přešlapoval. „Konečně, nesmím zmařit příležitost.“