Někdy se nám stane, že neseženeme průvodce, který by se s námi vydal na delší cestu.

Tak jsme se vydaly samy, obě prakticky nevidomé. Jedna druhé jsme dodávaly kuráž. Cestovaly jsme do Prahy, s přestupem v Kolíně, tam jsme měly nasednout do osobního vlaku – směr Praha-střed.

Jak ale nalézt to správné nástupiště, abychom nebyly nápadné a nemusely se někoho ptát? "Už to mám. Půjdeme na nástupiště a tam je na sloupu, vždy na té straně, kam přijede vlak, vyvěšena cedule. Najdeme si tu správnou a budeme chytřejší."

Vystoupily jsme tedy nahoru na poloprázdné nástupiště. Cedule tam skutečně byla, našly jsme ji, jak se říká, i poslepu. Přešlapovaly jsem kolem ní, ale žádná nemohla přečíst, který vlak cedule oznamuje. Konečně šel kolem mladík. „Jen odvahu zeptat se, ať nám vlak neujede,“ posilovaly jsme se v kuráži a potlačovaly pocit noblesních dam, které si vědí se vším rady.

A už je to pokorná prosba: „Prosím vás, pane, přečetl byste nám tady tu ceduli?“ Chladným, ale ochotným hlasem četl: „K WC.“ Šel dál a připojil se ke kamarádovi. Slyšely jsem, jak mu říká: „Asi si ze mne udělaly legraci a já vůl jim na to naletěl.“

A jaké z toho plyne poučení? „Nedávej si číst cedule a ptej se přímo na věc, kterou potřebuješ vědět. Za slepotu se člověk stydět nemusí, i když je dámou nebo frajerem.“