Na své povolání dětské sestry mohu už jen vzpomínat. Jednak už jsem v důchodovém věku a také oční vada se mi natolik zhoršila, že bych tu náročnou práci s dětmi už sotva zvládla. Ale láska k dětem a touha být ještě užitečná, to z člověka nevyprchá. A tak jsem hledala, co ještě mohu. Pomohla mi k tomu obětavá průvodkyně Eva a moje šikovná fenka Majda. Po kanisterapeutických zkouškách bylo jasné, že je Majda mezi dětmi a starými lidmi šťastná a veselá. Proto již rok chodíme rozdávat dobrou náladu. K dětem z dětského domova jsme přibrali i školáky a dvakrát týdně dojíždíme do zvláštní školy.

Kanisterapie není jen hlazení pejska, ale je to názorný program, jak v dětech pěstovat cit pro zvířata vůbec. Proto připravuji poučné programy zábavnou formou a různé soutěže. Děti se zapojují s chutí a jejich paní učitelky také. Kromě fenky Majdy, fenky Majky a její paničky Renaty chodí mezi děti se svou paní i velký, krásný pes Dar. Každé zvíře reaguje jinak. Dara mohou děti muchlovat, válí se s nimi jako medvídě, které svou mohutnou srstí připomíná. Majka je drobná fenečka, hodně mrštná, se kterou se děti dostatečně vyběhají, a moje Majda, to je takový kašpárek. Děti se nestačí divit, co všecko umí. A tak jsou naše setkání hodně veselá.

A protože se děti zajímají i o to, proč chodíme s bílou holí, přidala jsem i povídání o naší problematice a skutečně mě překvapilo, jak takové malé děti rychle pochopily, co je třeba, a s jakou chutí se zapojují. Jistě jim to utkví v paměti a až potkají člověka s bílou holí, budou si vědět rady.

A tak jsem našla činnost, kterou, i přes tu nelehkou oční vadu, ještě zvládnu a mám radost, že ještě nejsem zbytečná.