Přišla za mnou přítelkyně, která také málo vidí a ještě k tomu se bojí psů. Šly jsme spolu na procházku a já jsem se pokoušela zbavit ji toho strachu.

Znala jsem všechny psy z širokého okolí. Hrdě jsem svou přítelkyni vedla a na všechny pejsky a jejich lidský doprovod povolávala jménem. Chtěla jsem ji přesvědčit, že není proč se bát.

Najednou vidím před sebou obrys člověka, který vede něco černého. „No co je tohle za psa? Toho tedy neznám a nemám tušení, jak se zachová,“ pomyslela jsem si a snažila se na něj zaostřit zbytek zraku.

Neznámý přízrak se blížil, přítelkyně se děsila a já spustila chlácholivě: „Neboj se, pejsku, my ti neublížíme!“ Pes ani muk, ale kvapem se blížil. Pak jsem rozeznala mužskou postavu, která nevedla psa, ale kutálela před sebou kolo z osobního auta.

To kolo mlčelo, ale ten muž se na nás asi koukal hodně divně.