Bloudila jsem po sídlišti. Panelák jeden jako druhý a já jsem se tak dokonale zamotala, že jsem nemohla najít zastávku trolejbusu. Po mnoha marných pokusech jsem oslovila kolemjdoucího pána. „To musíte jít támhle a pak doprava, potom zahnout a kousek rovně…“ Asi jsem koukala vyjeveně, nebo si všiml bílé hole, tak prohlásil: „Zanesu domů nákup a zavedu vás tam, abyste nebloudila!“ Postavil mě před panelák a zmizel.

Začalo pršet, schovala jsem hůlku, vytáhla deštník a trpělivě čekala na svého průvodce. Opodál pochodovala nějaká žena se stejným deštníkem jako já. Zrovna když zahnula za roh, vyběhl z domu muž a zavelel směrem ke mně: „Jdeme!“ Vyrazil svižným krokem a já klopýtala za ním.

Zastavil u vchodu do hospody a chystal se vejít. Namítla jsem, že tady není zastávka trolejbusu. Podíval se na mne a vyjeveně se mě zeptal, kde jsem se tam vzala. Viděl stejný deštník, ale úplně jinou ženskou.