Nastoupila jsem do autobusu a usadila se u okénka. Ne pro výhled, ale abych nepřekážela. Lidé nastupovali a tu slyším od dveří velitelský ženský hlas: „Pozor, uhněte, nepřekážejte, nesu dort!“ Byl to hlas polnice, dav se poslušně rozestoupil a ta mohutná ženská přistála u mne.

Dort v krabici postavila na sedačku a chystala se usednout k okénku proti mně. Mohutným poprsím mi málem srazila brýle, ale to jí nijak nevadilo. Hlasitě se loučila se zástupem příbuzných a udílela ještě poslední rady a pokyny.

Řidič uvedl autobus trhnutím do pohybu a ta ženská si kecla rovnou do škatule s dortem. Chvíli upřeně koukala před sebe, pak do mne rýpla loktem a vřískla: „To nemůžete koukat, kam si sedám? To jsou dnes lidi!“

Mou bílou hůl zřejmě považovala za módní doplněk. Na ten dort jí určitě stačila lžíce místo nože.