Jezdívali jsme hrát do Vídně. Bývali jsme tři. Já, kamarád a jedna mladá žena – všichni nevidomí. Jezdívali jsme přes Bratislavu, bylo to tenkrát levnější.

Jednou jsme také tak jeli. Ráno jsme nasedli do autobusu – kolega s rádiem u okna, vedle něj kamarádka a já na sedadle přes uličku. Když jsme přijeli k hraničnímu přechodu Děvín-Berg, pravil kolega se svým typickým humorem: „Teď přijde pasák.“ „Proč pasák?“ zeptala se kamarádka. „Protože bude koukat na pasy,“ děl kamarád a bavil se s ní o tom dál. Oběma nám došlo, že ona neví, kdo to ve skutečnosti pasák je. Tak jí to kolega začal vysvětlovat.

Ani jeden si nevšiml, že celník již stojí nad nimi. Kamarádce objasnění konečně došlo a nahlas prohlásila: „Aha, tak to je pasák! Jo, tak proto pasák.“ Celník se otočil a vyletěl z autobusu jako cukrář. Když to kamarádka uslyšela, červenala se jako pivoňka a kolega dění okomentoval: „Teda, Ivanko, jsi jednička, protože vyhnat celníka z autobusu se asi ještě nikomu nepovedlo.“

Pokud někdo v tom autobusu něco pašoval do Vídně, měl by té dámě poděkovat, neboť její zásluhou celník nezkontroloval polovinu osazenstva.