Sešli jsme se s kamarádem, abychom spolu oslavili moji maturitu a rozloučili se před prázdninami. Pak jsem ho doprovodil domů a chtěl jít na internát, ale zabloudil jsem. Na Starém Městě, kde kamarád bydlel, jsem to tehdy ještě dobře neznal.

Všude bylo ticho, auta nejezdila – bylo již po půlnoci. Složil jsem hůl a šel po ulici. Na jednom rohu jsem se vyhýbal autu, tak jsem na ně sáhl, netuše, co z toho pojde. Za rohem mě zastavili dva příslušníci Veřejné bezpečnosti a ne zrovna vybíravě mě žádali, abych se legitimoval.

Namítl jsem, že jsem nevidomý, a tudíž jim nemusím věřit a občanský průkaz jim neukáži. Jeden mi strčil pod nos pendrek: „Tak už nám věříš?“ Se slovy „Už jo“ jsem tedy předložil svůj průkaz. Očekával jsem, že mi ho vrátí a já půjdu svou cestou.

Jaké však bylo mé překvapení, když mi sdělili, že musím jít s nimi. „Ale proč?“ nemohl jsem pochopit. „Chtěl jsi vykrádat auta.“ „Vždyť je to nesmysl! V občance je přece napsáno, že jsem nevidomý.“ „Ty sice blbě vidíš, ale finguješ, že seš úplně slepej,“ odpověděli mi příslušníci a víceméně násilím mě vtáhli do auta. Nabízel jsem jim telefonní číslo na internát, kde si mohou všechno ověřit. Odmítli, prý to nepotřebují. Pochopil jsem, že je odpor zbytečný, a s pocitem zoufalství jsem putoval s nimi a strávil tam celou noc.

Ráno mě zavolal jakýsi příslušník, sepsal se mnou výpověď a propustil mě. Když jsem přišel na internát, bylo samozřejmě velké haló, protože všichni věděli, co se mi stalo. Já jsem se podrobnosti o tom, jak se to dozvěděli, dočetl až v dopise od kamarádky, který začínal slovy: „Nazdar, individuum nezřízené a na okrsku nehlášené,“ a barvitě líčil, co bylo ve škole a na internátě.

Když jsem totiž nebyl ráno na internátě, začala po mně sháňka. Ředitel, mimo jiné, zavolal i na VB, kde se dozvěděl, že jsem u nich. Po sdělení, proč tam jsem, ztvrdl s telefonem v ruce, pak se však začal smát a pravil: „Pánové, to je veliký omyl. Je to náš žák a je zcela nevidomý.“ To možná způsobilo, že jsem byl ráno propuštěn. Na omluvu však čekám do dneška.