Pět krásných letních dnů jsem prožila s mými nejlepšími přáteli – nevidomými manželi a jejich šestiletou dcerkou Janičkou. Byli u mne na dovolené, bydleli v mém bytě a každý den jsme se společně vypravili na nějaký výlet.

Tam, kde to znám, mohu návštěvy docela dobře vodit sama. Ale přátelé moc toužili splnit si svůj životní sen, navštívit zámek a park v Lednici. Na to jsem si netroufala, je tam špatné spojení a tři nevidomí s jediným vidícím – malým dítětem, to by nemuselo dobře dopadnout. Byli smutní a já s nimi.

Ze smutku nás vytrhl kamarád Jeňa, který nás nejen odvezl, ale ochotně nás tam i doprovázel, popisoval všechno, co tam je a kolem čeho jdeme. Vzpomněl si i na malý domek, kde jsou rybičky a jiná vodní i domácí zvířátka. Janička jásala a toužila je vidět. „Jen bude-li tam otevřeno,“ prohlásil náš průvodce a odešel to zjistit.

;Janička běhala kolem malých poníků a my tři poslušně čekali na cestě. Procházelo kolem nás hodně lidí. Jeňu znám již dlouho a někdy ho poznám podle chůze, i přátelé říkali, že jeho krok jistě poznají, tak jsme společně napínali sluch.

Asi po deseti minutách šel kolem nás muž, který měl úplně stejný způsob chůze i stejný hlas. Když šel totiž kolem nás povzdychl si a řekl: „Ach jo.“ Přikročila jsem k němu s dotazem: „Tak co, je tam otevřeno?“ Zdálo se, že se mě dost polekal. Zmateně zakoktal: „Nespletla jste si mě s někým?“

Trapnou chvilku přerušil Jeňa svým návratem. Udiveného pána jsme s omluvou propustili a vydali se k cíli. Dost možná, že si potom ještě jednou povzdechl: „Ach jo!“

Irena Kratochvílová