Bylo to v dobách pionýrů a pionýrských vedoucích na školách. S jednou takovou soudružkou vedoucí jsem se domluvil, že uděláme ve škole pro pionýry besedu o zraku a o životě bez něj.

Ve stanovenou dobu jsem přišel ke škole a už se ke mně řítili tři kluci. Představili se mi jako vyslanci, kteří mě mají dovést do učebny, kde se má ta beseda konat. V učitelské šatně mi dokonce nabídli papuče soudruha ředitele. Poděkoval jsem, nosím si svoje. Před místem konání jsem je na chvilku zastavil a požádal o popis učebny, směrování lavic, lokalizaci oken a katedry.

Ve třídě mě uvítali a představili dětem. Hned na začátku jsem poděkoval těm chlapcům za doprovod a informace. Všem jsem se přiznal, že chci-li se pohybovat v cizím prostředí, musím si o něm učinit představu. A k tomu potřebuji co nejvíc informací. Potom se dokáži pohybovat i v neznámém prostředí.

Beseda proběhla v pohodě, děti i učitelé měli tolik otázek, že jsme přeslechli zvonění. Když jsem se pak rozloučil, přiběhla ke mně dvě děvčátka, že mě odvedou, třeba až domů. Poděkoval jsem, jejich doprovod mi postačí jen k východu ze školy. Při loučení na chodníku jedna dívenka špitla: „Soudruhu, ti kluci, co vás přivedli, to byly také holky z naší třídy!“

Jan Juráň