Jistému mladíkovi se jednou stalo, že když postupoval frontou v obchodě, lehounce se dotýkal kabátu zákaznice před sebou. Jen tak úplně nenápadně, aby udržoval směr. Někdo jiný by to v té tlačenici nezpozoroval, ale ona si toho všimla a jako slušná žena si pomyslela: „Co se ten chlap na mne tak tlačí?“

Léta běžela, mladík zmoudřel, oženil se a hlavně – začal chodit s bílou holí. Lidé ho víc vnímali jako slepce, a ne jako někoho, kdo „jen“ špatně vidí. Jeho žena se seznámila s onou mladou dámou, a co se nedověděla? Ten příběh z obchodu. Ona „obtěžovaná“ se tehdy přistěhovala do města, a tak nemohla tušit, že zde žije takový „šikovný“ nevidící mladík, který perfektně zvládá orientaci po městě a nepotřebuje k tomu doprovod ani jinou „berličku“. Jen sem tam si najde nějakou orientační pomůcku.

Inu, mládí již je takové, bojí se nápadnosti, ale na druhou stranu po výlučnosti touží. V nejednom výkopu si podobný „hrdina“ vzpomněl, měl-li ještě čas přemýšlet, na novou hůlčičku, pěkně složenou doma ve skříni. Leckterý slabozraký své okolí, a hlavně sám sebe, přesvědčuje, že teď ještě ne, že si hůl vezme, až bude hůř. Ti „rozumnější“ ji nosí v tašce nebo v kapse a vyndají ji alespoň na přechodu, nebo jim slouží v cizím městě, kde to tolik neznají. Možná je to tím, že být „anonymním slepcem“ je lehčí. Ovšem v takovém případě se nejspíš povede potkat souseda, který se podiví: „Vy opravdu tak špatně vidíte? Já jsem vás s bílou holí ještě nikdy nepotkal.“

Stydět se za hůl mě, nejspíš díky realistické výchově, nikdy nenapadlo. Naopak, už v dětství jsem si ráda hrála na slepce ve městě, našla jsem si nějaký pěkný klacek a čekala u branky našeho domu, až někdo půjde. Ozvaly se kroky a já zavolala: „Prosím vás, převeďte mě!“ Kdosi ochotný se neptal, co by tomu řekla maminka, a rád mi pomohl přes silnici. U sousedů na druhé straně cesty jsem se pak nezapomněla pochlubit. O tom, jak jsem se nechala převést, se pak v okolí povídalo. Je zvláštní, že tento „čin“ vzbudil všeobecnou pozornost a rodičům se nelíbil. Nechápala jsem, proč, zkrátka potřebuji na druhou stranu, tak se dám převést. Přála jsem si chodit po světě sama a nějak začít jsem musela.

Eva Budzáková, Lanškroun